Čekání na druhou vlnu / 53. MFF Karlovy Vary

Když se v roce 2015 začalo mluvit o nové silné generaci českých filmových tvůrců, bylo to často v souvislosti s karlovarským festivalem, kde ten rok běžely (většinou ve vedlejších nebo nesoutěžních sekcích) filmy David Jana Těšitele, Schmitke Štěpána Altrichtera, Prach Víta Zapletala nebo Nenasytná Tiffany Andyho Fehua. Na dohady o nějaké nové „nové vlně“ v českém filmu bylo tehdy ještě příliš brzy, protože pro silnou vlnu je potřeba stabilní vítr. Množinu debutů, z nichž některé byly absolventskými cvičeními z FAMU, lze spíš označit na slibné čeření hladiny. Životaschopnost a sílu těchto osobností mohou potvrdit až jejich druhé filmy. Ono „podruhé“ bylo zásadním tématem české reprezentace na letošním ročníku karlovarského festivalu. Nové filmy Olma Omerzua, Tomáše Pavlíčka, Adama Sedláka a Benjamina Tučka, které přehlídka uvedla premiérově, nebyly většinou v přísném smyslu druhotiny, ale znamenaly návraty tvůrců, s jejichž předchozím průlomovým dílem se pojí určitá očekávání. Všichni zmínění tvůrci se ve svých novinkách pokusili mimo tato očekávání vystoupit. A ani jednomu se to nepodařilo příliš uspokojivě.

Největším překvapením byl bezpochyby nový film Olma Omerzua Všechno bude. Režisér, který potvrdil svou pozici oblíbence filmových publicistů i tím, že jeho Rodinný film ziskal loni Cenu české filmové kritiky, už od svých středometrážnich snímků Druhé dejství a Příliš mladá noc natáčí ambiciózní dramata o rodinných a mezilidských vztazích. Je pro ně typický motiv izolace a váznoucí, zadrhávající se a nefunkční komunikace. Často v nich také vystupují děti konfrontované s intimními situacemi dospělých. V Rodinném filmu jsou navíc výrazným motivem zvířata, což naznačuje až naturalistickou perspektivu, jež na člověka nahlíží jako na instinktivně jednajícího živočicha, který si pomocí kultury a jazyka jen vysvětluje vlastní biologicky determinované činy. Rodinný film bylo přitom možné ocenit za snahu přiblížit se trendům současné evropské artové kinematografie, i když se mu příliš nedařilo seskupit jednotlivé silné scény do sevřeného, smysluplného vyprávění.

Na Omerzuově novince je udivující už to, do jaké míry se přibližuje kategorii filmů pro děti. Všechno bude vypráví o dvojici kluků, kteří v ukradeném autě cestují po republice, až nakonec jeden z nich padne do rukou policie. Tvůrce se snad pokoušel zopakovat svůj charakteristický motiv dospělých, kteří svým chováním zrazují dětskou důvěru, ale chybí tu pocit provinění spojený s takovým jednáním, který byl intenzivně artikulovaný hlavně v Příliš mladé noci. Výslech jednoho z hrdinů na policii nebo epizoda s mladou dívkou, kterou chlapci přemluví, aby s nimi nasedla do auta, v sobě mají prvek manipulace a necitlivosti vůči naivitě dětských hrdinů. Nikdy ale nepůsobí jako události, které by mohly dospívající hrdiny skutečně poznamenat nebo deformovat. Zvlášť vzhledem k hravým až fantazijním prvkům, jako je noční jízda auta se spiícím řidičem nebo útěk hrdinů z policejní stanice, nevyznívá Všechno bude jako snímek o ztrátě nevinnosti, ale spíš coby klasická road movie o dospívání. Přestože Omerzu natočil divácky vděčný film s charismatickými a vtipnými dětskými hrdiny a infantilní hudbou, k jeho škodě se nevzdal některých artových prvků a pro něj charakteristických postupů. Opakované zdůrazňování přítomnosti much na policejní stanici působí jako samoúčelná vzpomínka na živočišnou symboliku Rodinného filmu a fakt, že film nemá silný katarzní konec, dělá z celého dobrodružství kluků spíš bezúčelnou sérii neukončených epizod než silnou filmařskou výpověď.

Druhý český film v karlovarské hlavní soutěži Domestik je sice celovečerní debut režiséra Adama Sedláka, jeho tvůrce ale už stačil oslovit domácí publikum mimořádně povedeným webovým seriálem Semestr. Cyklus odehrávající se výhradně na monitorech počítačů vtipně komentoval propasti mezi našimi veřejnými prezentacemi na sociálních sítích a privátními zájmy, které sledujeme povětšinou off-line. Na trefně kritický, současný a hravý seriálový debut ale Sedlák navázal těžkopádným, křečovitě vážným a ostentativně drastickým filmem o lidech, kteří na sociálních sítích pravděpodobně vůbec nejsou, protože žijí v naprostém vakuu, do kterého pustí jen to, co souvisí s jejich úzkostnou péčí o vlastní těla. Kronika destruktivních pokusů mladého páru upgradovat" svá těla do formy způsobilé k vrcholovému sportu nebo otěhotnění ukazuje protagonisty, kteří nemají přátele, nemají rodiny, jsou odříznutí od své práce a v podstatě mezi nimi není ani žádný vztah. Do svých výkonnostních rituálů jsou ponoření tak totálně, že je zcela definují. Sedlák se v Domestiku pokouší o výpravu do teritoria cronenbergovského body hororu a zároveň do chladně procedurálních území filmů jako Sedmý kontinent Micha-ela Hanekeho redukujících postavy na vykonavatele určitých činností. Nedaři se mu být ale ani dostatečně klinicky krutý jako Cronenberg, ani natolik sociologicky distancovaný jako Haneke. Jeho laboratorní snímek se rozpadá na efektní výjevy aplikující ikonografii hororu (kyslíkový stan jako monstrózní stroj, řada záběrů fyzického poškozování) na současný kult sportu a zdraví. Vlastně i snaha o vyprávění pomocí stupňujících se repetic nebo využití lidského dechu jako výrazného prvku zvukové složky jsou nápady, které jen formálně dotvářejí koncepci celého filmu, ale nijak nerozvádějí jeho prostinkou premisu, jejíž primitivnost obzvlášť vyniká v absurdních dialozích. Sedlák nepochybně zaslouží ocenit za to, že se do těchto oblastí vůbec vypravil, protože v české kinematografii se o to v současné době nikdo nepokouší. Stejně jako v případě Olma Omerzua se ale musíme ptát, co ho vedlo k tomu, že tak radikálně proměnil svou estetiku a vydal se do terénu, v němž se pohybuje hodně nejistě.

Tomáš Pavliček je naproti tomu tvůrce, který stojí stranou současných ambiciózních pokusů českých tvůrců o evropský art. Za jeho debut můžeme považovat film Parádně pokecal, kterým absolvoval na FAMU, ale jenž byl uveden i v široké kinodistribuci. Absurdní komedie vyznívala spíš jako rozjívené osahávání možností filmového vyprávění než jako dílo s vyššími ambicemi. Stranou evropských festivalových trendů stojí i jeho druhotina Chata na prodej. Pavličkova novinka je svým způsobem bizarní kombinaci jeho prvního filmu a žánru rodinné dramedie, který česká kinematografie pěstuje už dlouhá léta. Příběh o výletu příslušníků tří generací jedné rodiny na chatu v lesích je formovaný Pavlíčkovou zálibou v labyrintických trajektoriích, na kterých nechává své hrdiny vzdalovat se a znovu se shledávat v různých variacích. Nejvíce zřetelně, ale také nejvíce násilně vyznívá tenhle princip v závěru, kdy se hrdinové vydávají hledat zmizelého otce a společná výprava se postupně rozvětvuje s tím, jak jednotliví členové pátrají ve dvojicích v různých částech lesa. Už předtím ale Pavlíček nechává členy rodiny odpojit se od zbytku výpravy a zase se k němu vracet a na pozemku samotné chaty shlukování a rozpojování různých dvojic či trojic pokračuje. Stejně jako v Parádně pokecal se tato setkávání odehrávají bez výrazné příčiny a obvykle nemají ani žádný smysluplný konec. Bludištěm mezilidských vztahů nevede žádná červená nit, která by jim dala řád. Právě kvůli tomu je Chata na prodej svým způsobem sympatický film, který v porovnání s předvádivou svérázností Domestiku a Omerzuovým vratkým balancováním mezi diváckým filmem a artem působí jako skromnější, ale také soudržnější dílo. Pavlíčkovy protagonisté jsou ale zároveň na hraně jednorozměrných figurek a dynamika mužských a ženských postav je vždycky nastavená tak, že ženy jsou dominantní a panovačné, zatímco muži ušlápnutí podpantofláci, což filmu rozhodně nepomáhá. 

Veškeré nedostatky zmíněných tří filmů ale blednou v porovnání s dalším českým zástupcem v karlovarském programu - komedií Benjamina Tučka Mars. Tuček také nepatří k osobnostem, ke kterým by česká filmová kritika upínala nějaké přehnané naděje, zároveň jsou však některé jeho počiny považované za progresivní v rámci české audiovizuální tvorby. Je to jednak jeden z nejkomplexnějších filmových dokumentů poslední doby Plán a jednak spolupráce na několika ceněných hraných projektech - seriálech Kancelář Blaník a Svět pod hlavou a filmu Protektor.

Komedie Mars spojená s herci divadla Vosto5 však trpí především neuvěřitelnou dramaturgickou rozklížeností, kvůli níž se celá dějová linka rozpouští do zmatečné série skečů. Pokud tvůrci film zamýšleli jako záměrně matoucí narativní rébus, výsledek působí spíš jako nepovedený vtip na účet diváků než jako sofistikovaná hra s filmovým vyprávěním. Vtipy, které vyvolávají dojem odvaru ze seriálu Kosmo, stojí na stereotypních karikaturních postavičkách,,typických Čechů" na výpravě na Mars - nechybí hloupá blondýna, upjatá vědkyně nebo sebestředný milionář. Všichni se snaží mluvit anglicky, není jasné proč. Jsou na Marsu, ale možná na něm také nejsou. Spolu s nimi je tam android, který si z nějakého důvodu čte westernové komiksy a chová se jako kovboj. Vše je v Marsu nemotivované natolik, že se z něj za několik let možná stane „kultovní" špatný snímek, u nějž se budou diváci ironicky bavit nad jeho nepochopitelností.

Po loňském vítězství Křižáčka Václava Kadrnky hlavní karlovarská cena letos zaslouženě připadla novému filmu rumunského režiséra Radua Judea „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbari“. Pokud bychom chtěli jeho encyklopedickou úvahu o tom, jak se z krutých událostí dějin postupně stávají chladná fakta, srovnat s novými českými filmy v programu, problém by nebyl ani tak v tom, že čeští tvůrci nedosáhli její komplexnosti a radikálnosti. Spíš se ukazuje, že většině tvůrců chybí jasnější povědomí o vlastním místě v současné kinematografii - představa o tom, kam chtějí patřit a vůči čemu se vymezovat. Nejjasněji takovou pozici deklaruje Sedlákův Domestik, ve kterém však úsporný koncept ve finále pracuje proti filmu samotnému. Ze čtveřice letošních českých karlovarských „druhotin" je pořád cítit, že v české kinematografii se něco zajímavého děje. Pořád ale není tak úplně jasné, co to je.

53. MFF Karlovy Vary, 29. 6.-7. 7. 2018