Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Při brněnské premiéře filmu „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ zmínil Radu Jude pomník v Timişoaře, jenž byl vztyčen počátkem šedesátých let k poctě Sovětské armády, ale od let devadesátých se na něm skví nápis: „Sláva rumunskému vojákovi, dědici tradic dávné historie, jenž statečně bojoval proti bolševismu a fašismu za svobodu a nezávislost vlasti.“

Paradox tkví ve faktu, že proti bolševismu bojoval rumunský voják po boku fašismu a proti fašismu pak po boku bolševismu. Zatímco boj proti fašismu vnímáme za každých okolností jako ctnost, s bojem proti bolševismu to tak být nemůže, když proti němu bojoval i fašismus. V Rumunsku boj proti bolševismu splynul s genocidou; odhaduje se, že režim Iona Antoneska způsobil smrt 380 000 Židů.

Sledujeme-li vítězné dílo 53. MFF v Karlových Varech poprvé, jsme strženi optimismem hrdinky Mariany: čím více budeme vědět, tím více získáme jistoty i mravní převahy v hodnocení historie. Nestíháme však obejmout veškerou kulturní encyklopedii, ze které se tu zcela samozřejmě cituje. Při druhém zhlédnutí, pokud si mezitím najdeme jména a fakta, si onu encyklopedii vychutnáme. Při třetím setkání začínají pochybnosti: rebelující režisérka Mariana ztělesňuje nejen intelektuální přístup, ale i...