Tajemství nesmiřitelných protikladů / Ondřej Provazník

Jsem přesvědčen o tom, že film je médium, které dokáže jednoduchými, v zásadě obecně srozumitelnými prostředky vyprávět složité věci. Je k tomu zrozený. K uměleckosti i zábavě v jednom. A jakkoli vnímám čím dál rozevřenější nůžky mezi festivalovou scénou a mainstreamovou produkcí, neopustila mě naivní touha ty dva světy aspoň trochu spojovat.

Když jsem končil na FAMU, táhlo mě to ke slow cinema. Pomalé, dlouhé záběry, ulpívání, kontemplace, vyprávění mimo rámec obrazu, minimalismus. Když jsem začal točit dokumentární filmy s kolegou Duškem a první krátké hrané filmy, zjistil jsem nicméně, že takový způsob vyprávění se mi spíš vzpírá. Že nakonec radši používám diváčtější postupy, že nenatočím delší záběry než Béla Tarr, kontemplativnější než Andrej Tarkovskij, statičtější než Tsai Ming-liang, že ani jednoho z mistrů v tom nepřekonám a je vlastně zbytečné se o to pokoušet.

Afinita k pozvolnému tempu mě ale neopustila a chtěl jsem ji nějak vzít do hry. Zjistil jsem, že mi funguje opřít se o silný, jednoduchý příběh, který má na první pohled až prvoplánově dramatický potenciál. A tím pro sebe můžu získat svobodu věnovat se něčemu, co tu přímočarost narušuje. Zpomalit tam, kde by to divák nečekal, odbočit v ději, nechat událostem možnost delšího...