Architekt za zrcadlem / Backrooms
Mediální pozdvižení kolem nejnovějšího hororu studia A24 Backrooms se dá přirovnat k vlně, kterou svého času vyvolala Záhada Blair Witch (1999). Možná ho ještě překonává. Zdá se, že cinefilové vyhlíželi „nového spasitele“ kinematografie z generace Z a nyní ho našli. Ve všech debatách se totiž nejčastěji skloňuje věk autora filmu – dvacetiletého režiséra Kanea Parsonse. Přitažlivost Backrooms ale vychází i z jeho interpretační otevřenosti: lze v něm vyčíst nadgenerační hrůzy skutečnosti, vnímat jej jako pohyb nevědomím či jako příklad post-filmového média.
Se Záhadou Blair Witch spojuje Backrooms více než žánr. Tvůrci obou pracují se zdánlivě nekonečným prostorem a limitovaným viděním, stejně jako s „found footage“. I když Backrooms především prostřednictvím krátkých filmů uvedených na YouTube, které ho předcházely. Oba filmy vybízejí k debatám a interpretacím. Oba vytvářejí vlastní mytologii. Backrooms jsou ale na rozdíl od Záhady Blair Witch důsledněji ponořené do určujících dobových nálad a pocitů západní společnosti.
Tvůrci Záhady Blair Witch chytře použili pár záběrů z filmu k vytvoření drásavého očekávání, dalo by se říct virálně. Backrooms jsou již na virálu postavené. Celý projekt začal v roce 2019 zdánlivě obyčejným snímkem na fóru 4chan. Zachycoval lehce znepokojivý pohled na komplex prázdných místností se žlutou tapetou a chladným bílým osvětlením. Komentář k fotografii navodil dojem, že ten, kdo se na ni dívá, je uvězněný v téměř nekonečném labyrintu prázdných místností. Ještě s něčím dalším…
Uživatelé internetu čekající na libovolný podnět, který by mohli rozvíjet a mytizovat, se nápadu chytli a začali vytvářet příběhy odehrávající se v onom tajemném prostoru, který dostal jméno Backrooms, což lze přeložit jako zázemí, sklad, zadní místnosti, zákulisí nebo třeba skryté pracoviště.
Kane Parsons do této bleskově vzniklé městské legendy či memu přispěl krátkými filmy, kde se do světa nikoli za zrcadlem, ale obyčejnou stěnou divák vypraví pohledem objektivu kamery, již drží nevidění protagonisté. Výsledek nedlouhých stopáží vzniklý za minimum prostředků byl působivý. Narace z pohledu první osoby připomíná počítačové hry. Něco je tu ale jinak. Brzy vzniká dojem, že se divák pohybuje spíše ve vlastním nevědomí než v reálném – respektive počítačem vytvořeném prostoru. Na mysli tu vytane analýza Slavoje Žižeka, který dům ve snímku Psycho interpretuje jako vrstvy lidské mysli.
Na oněch tísnivých krátkých filmech je pak postaven celovečerní film. Není to poprvé, kdy vzniká snímek na základě již rozšířeného virálního memu. Slender Man z roku 2018 naskočil na vlnu pověstí o eponymním monstru. Jenže Slender Man se filmovým virálem nestal, snad kvůli přílišné spoutanosti hororovými konvencemi. Zato studio A24 staví svůj úspěch mimo jiné právě na popírání konvencí. A Backrooms je v tomhle ohledu jeho typickým dílem, odpoutaným od logiky a pravidel a plným surreálných scén.
Horor vacui
Backrooms pracují se současnou fascinací vizuální kultury, fenoménem takzvaných liminálních prostorů – tedy takových, které nejsou určeny k delšímu pobývání jako chodby či podchody, případně prostory, jež bez lidí působí tísnivě. Právě takové jsou ony „zadní místnosti“, ajvazovské „druhé město“ rozkládající se na dosah od našeho světa. V Backrooms to však není žádný exotický skrytý svět, ale nudný a zároveň strašidelný labyrint prázdných či podivných místností obsahujících fragmenty známých věcí jen v podivných úhlech, seskupeních a bez účelu. Do nich projdou stěnou ze svého obchodu s nábytkem Clark (Chiwetel Eijofor), neúspěšný architekt, jehož život lemují bolesti a prohry, a posléze i jeho terapeutka Mary (Renate Reinswe). A uvíznou v nich na dobu delší, než by chtěli.
Doslovný překlad termínu liminal space je prostor přechodu. Nic v něm není ukotvené a lze očekávat cokoli. Vyprázdněné místnosti jsou navíc příhodnou projekční plochou, do které je možné promítnout leccos. Stejně tak do filmu bez pevné dějové struktury plného náznaků a otazníků.
Evropské publikum může v přízračných „místnostech za zdí“ rozeznat metaforu lepenkové americké architektury interiérů. Není v nich nouze o místo, předměstí se přece mohou rozlévat donekonečna. Ale jsou nabubřelé a vnitřně vyprázdněné, nábytkem bez historie spíše vycpané než zařízené. Do Backrooms lze dosadit i kritiku architektury, jež nedbá na lidský rozměr prostoru k žití. S ekonomickým vysvětlením pak přichází britský list The Independent. Odkazuje k teorii „klaustropolitanismu“ formulované sociologem Stevem Redheadem, který popisuje současnou společnost jako svět bez optimistické vize budoucnosti, zbavený naděje a uzavřený v klaustrofobním pocitu nemohoucnosti podpořeném nevalnými vyhlídkami na pracovním trhu. Jedinec se cítí uzamčený, jako oběť okolností, jež nemůže změnit, nucený vykonávat nevýhodnou a špatně placenou práci. Přesně jako protagonista filmu.
Backrooms se mohou jevit také jako příklad post-filmového média. Nejen reprodukci, ale i produkci obrazů dnes přejímá umělá inteligence, která však sama nemá žádnou paměť ani kontakt s realitou, a tak vytváří podivné čtyřoké a šestiprsté imitace lidí bez vnitřku. Natáčíme kamerou, abychom si uchovali, co se jeví jako skutečnost, ale tato metoda se rozpadne v okamžiku, kdy kameru odložíme, ocitneme se před jejím objektivem a někdo ji uchopí za nás. S překvapením zjišťujeme, že nejsme ani tvůrci, ani reportéři reality, ale jen osoby ve filmu někoho jiného.
V lacanovském smyslu žili hrdinové Backrooms ve falešném reálnu, v konstrukci. Pro průchodu „zrcadlem“ jsou konfrontováni s neúprosným imaginárnem, světem, kde nemá prim falešná hyperreálná konstrukce jich samých, ale ego, jež se jeví ve své vlastní podobě třeba jako nadživotní krvelačné monstrum. Prchají labyrintem před Minotaurem, jen aby zjistili, že Minotaurus jsou oni sami.
Backrooms, USA, 2026. Režie: Kane Parsons, scénář: Will Soodik, kamera: Jeremy Cox, hrají: Chiwetel Ejiofor, Renate Reinsve, Mark Duplass, Finn Bennett a další. Premiéra v ČR: 28. 5. (Vertical Entertainment)