Když exil přestává naslouchat / Monarchie v audiovizi íránské diaspory
Svobodné tvůrčí podmínky ani absence cenzury samy o sobě nezaručují vznik komplexních a myšlenkově otevřených děl. Exilová íránská kinematografie i perskojazyčná satelitní televizní tvorba sice netvoří jednotný ideologický celek, často však sdílejí obdobný obraz Íránu: současnost líčí jako prostor represe, období před rokem 1979 jako ztracený horizont svobody. V posledních letech se tento rámec stále častěji propojuje s exilovou podporou korunního prince Kýra Rezy Pahlavího, jejíž součástí je i audiovizuálně budovaný kult jeho politické role.
Mezi svobodou a ideologií
Současná filmová tvorba íránské diaspory vznikající ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii či v Evropě těží z možnosti otevřeně tematizovat politiku a patologické společenské jevy. Zároveň však místy sklouzává k nápadné schematičnosti. Hrané filmy Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night, 2014) či Svatý pavouk (Ankabút-e moqadas, 2022) akcentují motiv potrestání toxické maskulinity. Stylizovaný animovaný počin Teheránská tabu (Teheran Tabu, 2017) pak definuje mizogynní postavy spíše ideovou funkcí než psychologickou mnohoznačností.