L´inévitable / Festival v Cannes

Tak jako v minulých letech, i letos si na úvod dovolím poznámku na téma „festival v Cannes jako snobská a nedostupná akce" a upozorním na proměny, způsobené příchodem nové generace českých kritiků — festivalových reportérů. Vzápětí budu pokračovat ve své seriálové práci vytváření — napříč ročníky — jakéhosi bedekru festivalového návštěvníka, a tedy si troufnu na několik obecných glos: „prokletí dobré akreditace”, jež navazuje na obvyklé a oblíbené „pocity očekávání střídají pocity zklamání” a dále „cinefil jako homme-orchestre”.

Co se týče právě uběhlého aktuálního ročníku, zaměřím se především na kauzu rozpoutanou po skončení festivalu deníkem Le Monde, která se týkala toho, co je na festivalu (a festivalech obecné) stále bedlivěji sledováno: posilování vlivu velkých agentů. Pokračovat budu rozborem dvou nejznámějších paralelních sekcí, poznamenaných v letošním roce výměnou na pozici uměleckého ředitele. V krátkosti se dotknu i jedné téměř přehlížené paralelní sekce. Článek doprovodí dva rozhovory se zmiňovanými novými řediteli paralelních sekcí La Quinzaine des réalisateurs a La Semaine de la critique.

Ať na festival v Cannes myslím jak chci, mám pocit jakési nevyhnutelné povinnosti vyjádřit se k faktu letošního udělení Zlaté palmy Michaelu Hanekemu. Tuším za tím jakýsi neodbytný zájem jakéhosi (imaginárního) čtenáře, které čeká na příděl patřičných festivalových informací. O Zlaté palmě přece napsat musím. První, co mě u toho napadne, je říci: Udělení v pořadí již druhé Zlaté palmy: Michaelu Hanekemu definitivním dokladem toho, že autor je nejvýznamnější autorskou osobností současné kinematografie. Tak. Zklamal jsem onoho potenciálního a imaginárního čtenáře? Těžko. Vzápětí zjišťuji, že tuto myšlenku (důkladněji, elegantněji, na patřičné úrovni, prostě lépe) již dávno vyslovila ve svém vlastním reportu na stránkách Lidových novin Tereza Brdečková. To mě však tolik netíží. Tíží mě pocit, že když už verdikt glosovat musím, nedokážu tu glosu zbavit něčeho, co je (asi tedy) přítomno v samotném jejím zárodku: totiž že z toho nakonec zbude jen další nicneříkající kavárenský bluf.

Vloni napsal Michal Procházka, že při referování o Cannes 2011 se prostě nelze vyhnout skandálnímu řečnickému faux-pas Larse von Triera. Řekl jsem si: to má asi pravdu. Ale, upřímně, proč vlastně?

Výrok Larse von Triera byl vloni bezpochyby mediálně nejvděčnějším skandálem. Udělení Zlaté palmy Michaelu Hanekemu asi proto, že je jeho v pořadí druhá), je asi nejvděčnějším tématem (jinak dost neskandálního) letoška. Že se o tom prosté napsat musí — to se může zdát odsud, z dvanáct set kilometrů vzdálené Prahy. Ale tam, na místě, (mně) bylo zrovna tohle obojí úplně ukradené. Když letos Jindřiška Bláhová pokládala v Hospodářských novinách dotaz Gillesu Jacobovi vážící se právě k Trierově skandálnímu loňskému výstupu, vyčetl jsem z jeho strohé odpovědi, že celý čin považuje za pozoru zcela nehodnou vlnku v jinak dost olejnatém moři desítek předchozích (a, předpovězme, i následujících) ročníku festivalu. Takže: tak jako vloni o Trierovi, letos mám tedy pocit nevyhnutelné nutnosti vyjádřit se k Hanekemu. Trierovi jsem se nakonec stejně vyhnul, Hanekeho už neodbudu: co tedy, podle mě, upřímně znamenalo udělení ceny Zlatá palma filmu Michaela Hanekeho Láska? VŮBEC NIC. Záminku kavárensky si zaplkat. Záminku elegantně otevřít nebo naopak uzavřít každý z těch desítek festivalových reportů, které každoročně vyjdou. Spokojeni?

Povinnost jsem si odbyl, ti čtenáři, kteří si chtějí utvrzovat svoje soudy, ti čtenáři, co se těší (těšili), až shlédnou „vítěze z Cannes, Benátek a Berlína v programu karlovarského festivalu” už můžou otočit stránku, opravdu. Spíš drze přejdu k vlastním tématům. Pohledem čtenáře z Prahy mě víc než skandál či druhá palma dlouhodobě zajímá podoba české mediální reflexe. Díky Michalu Procházkovi (Aktuálně), Ottovi Bohušovi (IHNed) a Jindřišce Bláhové (HN) bylo i v českém jazyce referováno plnohodnotně a zevrubně: tím myslím každodenní zprávy aktuálně hodnotící premiérové soutěžní filmy a největší pohyby na festivalovém trhu. Účast zmíněných tří(1) podle mne letos už definitivně označila změnu normy; v českém žurnalistickém vnímání festivalu. Považuji to za nesmírně přínosný a důležitý fakt (opravdu, to zvulgárnělé, klausovské „nesmírně"!).

Zaprvé proto, že se festival tímto neodvratně zbavuje nálepky snobské nedostupné akce — najednou tu běžnému, deníkovému čtenáři prvně vytvořena každodenní alternativa k fotoreportům bulvárních deníků, které vznikají nesrovnatelně levněji, rychleji a zajišťují, že ano, patřičnou čtenost. Najednou je tu Cannes jako festival, v jehož středu jsou skutečné filmy (což jsou), tedy nikoliv, grrr, skandály, červené koberce a elitářské kavárenské řeči.

Zadruhé proto, že nabízí „dramaturgickou výhybku": je zřejmé (,,změřitelné”), že bezprostřední reakce z blogů v některých případech skutečně přispívají k zařazení filmu do české distribuce. Cannes je pro sezonu 2012/2013 poslední příležitostí k nákupům.(2)

O to pozoruhodnější v tomto světle je, jak neprogresivně se k tomuto novodobému referování stavějí „tradiční” deníky — MF Dnes, Lidové noviny a Právo. Je pro ně skutečné dlouhodobě udržitelné nemít v Cannes svého vlastního každodenního referenta? (Když tam stejně své zastoupení obvykle mají?)

Líheň — sádka — rejdiště

Pusťme se ale konečně do samotného festivalu. Zatímco v loňském roce jsme se nejvíce věnovali paralelním sekcím, protože procházely komplikovanými přerody, letos začneme hlavním programem, neboť letos tímto přerodem (obzvlášť tiše!) procházel on. 65. ročník je prvním, který měl již zcela ve své režii Thierry Frémaux. Přestože jeho vliv je nepřehlédnutelný přinejmenším v posledních šesti letech, teprve v letošním roce monsieur Cannes, prezident festivalu Gilles Jacob, sám sebe označil za pouhého pasivního přihlížitele přípravám i průběhu festivalu.(4)

Pokud na skladbu soutěže festivalu nahlédneme ověřenou normou „staří mistři a nové objevy”, dojdeme k tomu, že ony nové objevy starým mistrům velmi ustupují. Z politického hlediska je to pro festival nesporně úspěch. Jsem dokonce osobně přesvědčen, že skvělejší, prestižnější výběr neměla hlavní soutěž za celou dobu, po niž o ní na těchto stránkách referuji; za celou tu dobu mi veškerá „prověřená jména” nepřinesla tak velkou radost se svými novými díly: Cronenberg a Resnais především. Carax, Haneke i Seidl vzápětí. Znamená to, že minimajory(5) dávají své nejhlídanější tituly festivalu k dispozici v takové míře, že pro to, aby dramaturgové mohli do soutěže pouštět méně známá jména, museli by ony (jinými festivaly tolik vysněné!) tituly odmítat. V překladu to tedy znamená, že festival v Cannes jako ratingový nástroj nejenže se těší (tradičně) největší důvěře, ale že jeho náskok před ostatními se ustanovil rozdílem třídy. Je to úspěch asi očekávatelný (po statisticky superúspěšném loňském roce, který vyvrcholil oscarovým triumfem canneského filmu The Artist), ovšem zároveň téměř zničující.

Je třeba podívat se na vše do větší hloubky. Tedy nejprve — kdo že byli v letošním roce vlastně ti „neznámí”? Čtvři tituly ze Spojených států amerických: Killing them Softly Andrewa Dominika, Mud Jeffa Nicholse, Lawless Johna Hillcoata a The Paperboy Leeho Danielse. Po ohlášení byly do této čtveřice vkládány velké naděje (ale spoň ze strany evropských i amerických publicistů). Po uvedení však přišla ostrá kritika, útočící na samotný fakt jejich zařazení do soutěže. To nejhorší, co se „neznámému”, který se nemůže opírat o svoje předchozí úspěchy a jméno, může stát. Problém to však byl především pro samotného ředitele festivalu Frémauxe, neboť jejich zařazení bylo jeho první plně autonomní volbou, a proto, že vedle těchto titulů již žádným jiným „neznámým" nedisponoval.

Nízká účast ,,neznámých" a nešťastný americký experiment plně odkryly Frémauxovy slabiny a ještě hůř, postavily jej do nevýhodné situace: příští rok si podobné zklamání již nebude moci dovolit. Místo aby zvyšoval počet nečekaných jmen a radikálních rozhodnutí, bude muset ještě více spoléhat na prověřená jména. A to stále není všechno. Peripetie, které provázely loňský odchod Frédérica Boyera z čela paralelní La Quinzaine des réalisateurs, znějí v takovém kontextu ještě výhružněji: minimajory mají zjevně takovou moc, že dokážou prosadit odvolání nepohodlného ředitele sekce a není důvod, proč by to nemohli zkusit ve velkém. A pro Frémauxe víc než pro kohokoliv na světě je vycházení s minimajory jako... jako třeba sedlání mustanga nebo velení armádě: musí je držet velmi zkrátka, ale ne zas tolik, aby se rozzuřili a postavili se proti němu.

Minimaiory po svém festivalovém partnerovi požadují velmi silnou ruku (pocit, že si nemohou diktovat, že jejich partner má vizi, názor, směr), nikoliv však příliš (pocit, že jejich sílu podceňuje, že je ignoruje). Z letošního výběru snad nevyplývá, že by si agenti Frémauxe přímo „ochočili", nezdá se však, že by se jej báli a bezezbytku respektovali. Zdá se, že uzavřeli vzájemnou dohodu, skoro bych se bál, že kartel Frémaux bude do hlavní soutěže pouštět určitý počet slotů velké francouzské trojce: tedy společnostem Le Pacte, MK2 a Wild Bunch. Výměnou za to mu agenti dovolí určitou benevolenci a svobodu a nebudou se pokoušet o agresivní ataky — takové, jaké zažil v loňském roce Bover. Tento rok ale Frémaux poskytnuté svobody příliš nevyužil. Nejenže si drze neprosadil nikoho zcela kontroverzního a že neodmítl (s výjimkou Oliviera Assayase) žádného ze „zavedených”, ale zcela propadl se svou americkou čtyřkou. A ještě jedna důležitá zmínka na závěr. Paralelní sekce Un Certain Regard, kterou na rozdíl od La Quinzaine a La Semaine spravuje hlavní program, může být nahlížena dvojmo: buď jako alternativa (tedy: díla plnohodnotná, která se pouze nehodí do hlavní soutěže), nebo jako „sádka” (tedy: díla slibných začínajících autorů, u nichž lze snést nějaké chyby, předstupeň vstupu na velký parnas hlavní soutěže). Frémaux v letošním roce zásadně upřednostnil druhý trend.

Festival v Cannes tím dostal jasnou a srozumitelnou hierarchii: pro gramy Cinéfondation jako „líheň” Un Certain Regard jako „sádka” a hlavní soutěž jako rejdiště. Domyslíme-li ten směr, dojde nám, že za těchto podmínek bude stále obtížnější, aby hlavní soutěž ukazovala skutečný předvoj světových uměleckých trendů — na parnas soutěže se dostanou jen řádně prověření a festival tak bude spíše betonovat normu a tvořit něco, co by se dalo označit jako „akademický autorský film".(6)

Proč ne, tento sterilní stav rozevře celý rejstřík nových šancí pro neáavislé paralelní sekce La Quinzaine a La Semaine a stane se v následujících letech dobře čitelnou prověrkou obratnosti a schopnosti jejich vedení. Kombinace zakademizovaného programování, silného vlivu a nešťastných autorských rozhodnutí mohou ale v důsledku znamenat víc: Frémauxův rychlý konec! Nakonec možná až příliš rychlý s ohledem na to, jak dlouho si jej Gilles Jacob „vychovával”. Celá komunita se začne v tu chvíli poohlížet po eventuálním náhradníkovi. Jednoho budou mít přímo po ruce: ředitele MFF v Locarnu.

Bílý rytíř Olivier Père

Moje nejoblíbenější postava celé „hry o festival v Cannes", současný ředitel festivalu v Locarnu Olivier Père, v hlavním ději třetím rokem absentuje, respektive mu pouze pasivně přihlíží. O Olivieru Pèreovi jsem psal postupně ve všech předchozích zprávách z Cannes: o jeho zdánlivě prohrané válce, na jejímž počátku stála jeho pýcha a víra v to, že jeho nezávislá paralelní sekce (vedl tehdy La Quinzaine des réalisateurs) může být lepší než hlavní program, která sice vedla k zářivým výsledkům, zároveň však vyústila v polonucený exil.(7)

Olivier Père je v nejlepší pozici, v jaké může být, a k tomu navíc nezahálí. Post ředitele festivalu v Locarnu jej udržuje na samé špičce hierarchie světových festivalů, a přitom v bezpečném a pohodlném stínu těch největších. Pokud byl loňský ročník definitivní prověrkou jeho schopností, pak dopadl nadmíru skvěle. Všimněme si jeho line -upu: Nicolas Klotz, Rabah Ameur-Zeimeche, Julia Loktev, Mia Hansen-Love, Nadav Lapid. Hned šest velkých jmen (zmiňuji přitom pouze účastníky áčkové „Mezinárodní soutěže"), která by se jinak bezesporu objevila bud v „jeho" La Quinzaine, nebo která přesně pasují pro Un certain regard. O posledním jmenovaném, Nadavu LaPidovi (a jeho snímku Policeman) , se podle pověstí dokonce jednalo pro hlavní canneskou soutěž, vedení se však údajně zaleklo možné kontroverze a upřednostnilo jiný izraelský titul, Footnote. Ten sice následně získal nominaci na Oscara, to však nic nezměnilo na faktu, že světová kritická elita vyhodnotila nepřijetí filmu Policeman do soutěže jako největší canneské zaváhání.

Nejen tedy, že Olivier Père dokázal svého času přetahovat filmy z hlavního programu do paralelní sekce v rámci Cannes — je to ředitel schopný z Cannes filmy — vytahovat ven. Olivier Père, „bílý rytíř”, the good guy, ten, který je přece rovnocenným partnerem elitní kritiky (sám je aktivním kritikem, do Locarna odcházel z pozice vedoucího kurátora pařížské Cinematéky), shovívavým partnerem filmařů (tak vřele a okamžitě hostí všechny ty slavné odmítnuté, zneuznané, uražené) a respektovaným partnerem minimajirů (ten, který má jasnou, účinnou vizi, z níž neustoupí). Pan bezúhonný. Kdo jiný se v poslední době něčím takovým může pochlubit?

Olivier Père může nyní spokojeně čekat, až jeho bývalý canneský sok nakupí tolik chyb, že se jeho pozice stane otřesitelnou. Pak se vrátí do Cannes jako zachránce. Jako Coriolanus.

Už s tím, co jsme o Thierry Frémauxovi dosud napsali, jsou jeho vyhlídky nejisté, to však není vše! Na canneského ředitele čekal nejostřejší konflikt až po skončení festivalu. Korespondent deníku Le Monde ostře obvinil letošní verdikt festivalové poroty z podjatosti a podléhání lobby. Spočítal totiž, že čtyři z pěti oceněných snímků jsou ty, které má ve svém katalogu minimajor Le Pacte, společnost exkluzivně zastupující filmy letošního předsedy poroty Nanniho Morettiho. Frémaux se pohotově ohradil: vše je náhoda a verdikt výsledkem součtu hlasů celé poroty, v níž každý včetně prezidenta má právě jeden hlas. Je pravdou, že korespondent pouze spekuloval. Přitěžující okolností (pravda, spíš psychologicky) však bylo, že Morettiho porota ocenila mimo jiné film Mattea Garroneho, který se v řečech zařadil mezi horší filmy soutěže, naopak zcela bez povšimnutí nechala film francouzskými kritiky velmi oslavovaný, Holy Motors režiséra Leose Caraxe. A spekulacím navíc přispěla svědectví těch, kteří znají Morettiho osobně, a nakonec sám prezident festivalu Gilles Jacob, který ve své knize Citizen Cannes sám opatrně zmiňuje, že někteří prezidenti poroty uplatňovali svou pozici značně přes míru.

Kdyby musel Frémaux nyní svou pozici bránit, kdo by se za něj postavil? Filmaři těžko, sami frustrovaní z toho, jak na poslední chvíli a přezíravě dává vědět o tom, zdali je do svého výběru zařadil, či nikoliv. Novináři těžko, otrávení častým Frémauxovým komandováním a mistrováním (nerad čte zprávy o paralelních sekcích, když jdou proti jeho výběru, Francouzům se uděluje tisková akreditace až po důsledné kontrole jejich tištěných výstupů z předešlého roku). A minimajory radši taky těžko, teď, když se spekuluje o nějakých nekalých lobby. A nakonec — jeho vlastní štáb — i to je otázkou, pokud bereme v úvahu fakt, že Frényaux je jediný, který si přisuzuje právo rozhodnout, zařazovat a vyjímat; všichni ostatní jsou vždy jen poradci.

A schválně, zkuste uhodnout, co si o Morettim do svého blogu zapsal v loňském roce Olivier Père. ,,Nanni Moretti je podle mne jedním z  nejpřeceňovanějších současných evropských filmařů."

Na paralelní sekce se v tomto roce příliš místa nedostává, což neznamená, že by nebyly zajímavé a pozoruhodné. Jen jsou zdaleka méně „skandální” (takže nakonec přece jen skandál, konečně!) než hlavní program. La Semaine de la critique letos utvrdila svoji jasnou koncepci a silnou pozici. Dokázala vlastně skoro nemožné, přestože omezena kritériem prvního a druhého filmu, našla způsoby, jak ve svém programu lákat na jména: ať už uvedením celovečerního debutu Pialatovy herečky Sandrine Bonnaire v angličtině a s Williamem Hurtem v hlavní roli), tak slavnostním zakončením, složeným z filmů autorských celebrit Joao Pedra Rodriguese a Tsaie Ming-Lianga. Ani jeden z nich není debutantem — La Semaine tedy sáhla pro jejich nové krátké filmy, z nichž kurátor krátkých filmů Bernard Payen sestavil, opět podle Le Monde, „nejlepší program festivalu v Cannes".

Nejmenší sekce ACID v letošním roce oslavuje 20 let existence a nadále v určité skromnosti pokračovala ve svém jasném, drobném, cílevědomém směřování. A štáb La Quinzaine působil po odchodu Frédérica Boyera mnohem spokojeněji. Její nová tvář se vzhledem k značně pozdnímu nástupu nového ředitele Edouarda Waintropa vybarví teprve za rok. A tak bude zase o čem psát.

Poznámky

1...a navíc v menší míře, ovšem podobně jako už vloni, ještě Danny Křivánkovo, Simona Šafránka, Terezy Brdečkové i Terezy Spáčilové — mimo trošky dalších.

2   Zatřetí proto, že je tím kladeno čím dál méně tíhy na české festivaly v potřebě „plnit roli prostředníka”, a ty se tak můžou zaměřit na profilování svého vlastního, původního, nepřejatého výběru. Cul off the middle-man! Jestli se to tak děje či aspoň jednou bude dít, je jedna věc, faktem však je, že ani Jindřiška Bláhová, ani Otto Bohuš, ani Michal Procházka nemusejí jezdit např. do letošních Karlových Varů. Ty snímky, kterými se česky festival nejvíce chlubí, anebo lépe - ty snímky, které v Karlových Varech nejvíce podněcuji k psaní, přicházejí právě z Cannes. Stejně jako dramaturgové našeho festivalu, zmíněni tři kritikové mohou použit Ctrl*C. Ctrl+V.

3   Pro úplnost: festival má tři paralelní sekce (La Quinzaine des réalisateurs, La Semaine de la critique, Séléction ACID) , které jsou financovány a vedeny zcela nezávisle na hlavním programu, což například v České republice nemá ekvivalent.

4   Pozice Thierryho Frémauxe nese název Délégué général, tedy nejlépe ředitel. Gilles Jacob si vzdor své rezignaci ponechává titul Président, tedy předseda nebo, že ano, prezident.

5  Minimajorem označuji nezavislé sales společnosti se sídlem v Evropě, nejčastěji ve Francii. Právě ty se nejvíce zaměřují na „autorskou", „artovou", ,,arthouseovou" atd. kinematografii. Na zdejších stránkách již mnohokrát zmiňované společnosti Wild Bunch, Le Pacte, MK 2, Rezo, Losange. Wide, Memento, Elle Driver, Celluloid Dreams, Films Distribution, Match Factory, Fandango Portobello, The Works atd.

6  Zde krátkou tematickou odbočku. Jedním z nejobvyklejších zážitků diváků hlavní soutěže je „rozčarováni z toho nového X" (dosaďte si: Almodóvara, Allena, Triera, Hanekeho, Caraxe, Cronenberga, Van Santa atp.). Hlavní program zveřejní line-up soutěže, čímž vzbudí pocity očekávání, jež jsou následně vystřídány pocity zklamání. (Je třeba dodat, že toto sofistikované rozčarování opadne hned první den po návratu do své země. Co byste najednou, mezi Probudím se včera, Posledním zápasem Pepika Hnátka, Architektem odpadu, Věrou 68, a to se, upřímně, snažím nemyslet to vůči citovaným filmům a jejich autorům nijak zle, dali za „toho nového X"?)

7  Popis sekce je tedy eventuálně k dispozici ve zprávě z roku 2009, popis rozkolu ve zprávě z roku 2010: popis neúspěšného nahrazeni je dokonce nakonec titulním tématem ve zprávě z roku 2011

8  Rok 2011 byl sice liž druhý pod jeho vedením, ovšem první, pro nějž si mohl vybudovat svůj tým a na němž mohl pracovat skutečně celý rok.