Kinematografie špony / Locarno 2012
Locarno je pro většinu trochu poučených lidí nejspíš tou filmovou přehlídkou, která se odehrává mezi Cannes a Benátkami. Je známá tím, že k čekání na její vyjádření se odkazují ambiciózní čeští autoři a producenti, když se snaží ohleduplně vysvětlit, proč jejich tak očekávaný připravovaný film není k dispozici pro festival v Karlových Varech. Někdy se dostane do řečí také jako platforma pro představování radikální a alternativní kinematografie. U nás je to tak patrně ještě z dob „české nové vlny“ 60. let, neboť patřil k prvním západním festivalům, které se odhodlaly mladé české filmy přijímat i oceňovat. I v posledních letech tak nicméně několikrát učinil, pokaždé v souznění s názorem lokální české kritické elity: triumfoval tu Marian Petra Václava i Noční hovory s matkou Jana Němce. Taky si jej, podobně jako festival v Cannes, ledaskdo spojuje s představou nedostupnosti a luxusu, rozprostírajícího se v pětihvězdičkovém západním letovisku ve švýcarských horách na břehu Lago Maggiore.
V roce 2009 ohlásil festival nového uměleckého ředitele. Ten tehdy odcházel z vedení canneské sekce La Quinzaine des réalisateurs po obzvlášť úspěšném i kontroverzním období jako nejzářivější nová hvězda mezi festivalovými dramaturgy. Obchod byl přínosný pro obě strany: festival na tomto základě úspěšně rozvinul historky o masivní obrodě, nově jmenovaný ředitel Olivier Père se v nové roli postavil definitivně naroveň světové kurátorské elity: naroveň bývalých/ současných ředitelů Cannes — Gillesa Jacoba a Thierrvy Frémauxe, či Benátek - Marka Müllera a Albera Barberry. Zatímco první ročník proběhl ještě s pouhými kosmetickými změnami, druhý, loňsky, již nesl zjevné stopy nového směru. Letošní třetí ročník již neumožňuje výmluv. „Dokud se festival v Locarnu nestane nejdůležitějším světovým festivalem pro objevování nových hvězd autorského filmu, Olivier Père si nedá pokoj,” stojí na reklamách na švýcarskou banku UBS jednoho z nejvýznamnějších sponzorů akce. Festival del film Locarno.
Paličatost
Letošní pětašedesátý ročník se vyznačoval zejména dvojím radikálním řešením, jež je vskutku již nepochybným dílem výše jmenovaného nového ředitele. Za prvé, zcela se odřízl od prodejců a soutěže otevřel filmům, které prodejce nemají. Za druhé, maximální měrou zapudil ty sekce a programy které by hostily či mohly hostit filmy přejaté, tedy se světovou či mezinárodní premiérou jinde, filmy přejaté z velké trojky, především z festivalu v Cannes.
Oba kroky jsou velmi odvážné, chtělo by se říct takřka sebevražedné. Filmy, které mají velkého prodejce, pochopitelně festivalům dobře slouží jsou mnohem vděčnějšími terči mediálních zpráv, o publicitu se nemusí starat festival sám, starají se o ni (ve svém pragmatickém obchodním zájmu) právě i sami prodejci; mnohdy daleko úspěšněji. Line-up neznámých jmen bez jakékoliv další podpory tak snadno padá pod stůl; spoléhat se pak už může jen na to, že si novináři sami přijedou ta neznámá jména objevit přímo na projekcích — velmi bláhová představa! Filmy přejaté z Cannes s sebou tak též přinášejí publicitu. Jsou čitelné, propsané. Pomůžou všude tam, kde je line-up neznámých jmen překážkou. Locarno se touto drzostí dostává do naprostého protipohybu vůči všem ostatním „elitním festivalům druhé třídy”. Ty naopak dost jednotně volí spíše politiku appeasementu vůči prodejcům, snaží se zalíbit a na základě zalíbení si utrhnout něčeho sice druhořadého, ale pořád ještě jaksi cenného a bezpečného.
A dost jednotní jsou i v pěstování „ozvěnových” sekcí, kde v lokálních premiérách hostí filmy velké trojky. Bezpochyby i proto, že prodejci tyto stále ještě velmi elitní dozvuky svého generálního úspěchu rádi podporují. Stačí přece obratně utvořit sekci „Horizontů”, „Fokusů” či „Panoramat". Snadnost prestiže naservírované až pod nos na talíři je příliš svůdná, aby jí bylo lze odolat. Lhostejno, že je to prestiž poněkud zvětralá a onošená. Lhostejno, že je draze zaplacena: není jiného spolehlivějšího stvrzení poslušně podřazenosti, krotkosti, čitelnosti a vyzpytatelnosti. Jaký je oproti tomu výsledek paličatosti locarnského festivalu? Vedle „velké trojky” je Festival v Locarnu jediným opakuji i s vykřičníkem v závorce, jediným (!) z oněch „elitních festivalů druhé třídy”, který, když už velké trojce nestačí, alespoň se jí ani v nejmenším nepodřizuje.
Strategie špony
Jenže odkud se bere tolik materiálu, aby to dostatečné premiérově zaplnilo celý program? Olivier Père nemusí příliš originální; chtělo by se říci fanfarónsky: stačí mu, když je pozornější a pohotovější než ostatní. Stačí mu nepředrezervovat osmdesát procent slotů filmům které mu nabídnou prodejci, ale skutečně si prohlédne ty tisíce přihlášených titulů. Stačí mu neobrážet na světě festivaly, ale rovnou tvůrčí dílny a lokální kreativní centra. Nezměrnou podporu tvoři ono výše uvedené publikum: léta vychovávané, bohaté, erudované, pyšné. Ale to je stejně jen polovina řešení. Premiérový program elitního festivalu nelze sestavit ,,beze jmen". Festival v Locarnu rozhodně není beze jmen. Letos uvedl nového Apichatponga, nového Rodriguese, novou Kawase, nového Fitoussiho, nového Bonella, Odoula, nového Dwoskina, nového Loznicu. A jména - rozhodně třeba všechna výše uvedená - znamenají obvykle velkého, bohatého, a tedy drahého a vybíravého prodejce. A i přes to je Olivier Père tak úspěšný. Jeho strategii nazval ,, strategií špony".
Ve své festivalové funkci proslul Olivier Père svou omnipresencí. Je hlavní, jedinou tváří festivalu. Je na plakátech, na reklamách, na velkoformátových fotografií. Uvádí osobně soutěžní filmy, uvádí večerní gala na Piazza Grande; moderuje důležité debaty, každý večer natočí pro internetovou televizi audiovizuální resumé. Každý den napíše úvodník do festivalového deníku. Během roku si vede blog a čas od času publikuje v některém z klíčových francouzských měsíčníků — zpravidla v Cahiers du cinéma nebo Les Inrockuptibles. Na první pohled se to může zdát jako chorobná sebestřednost, ale ať je to jak chce, jeden efekt je zjevný. Na rozdíl od všech ostatních festivalových ředitelů je Olivier Père dokonale čitelný. Ze všech sdělení lze takřka bez námahy vyčíst, jaké jsou jeho znalosti, preference, vize, oblíbení hrdinové, co je mu protivné. Olivier Père umanutě oslovuje svoje publikum. Tu službu poskytuje nejen divákům, ale i samotným filmařům - potenciálním účastníkům.
Stejně jako on stanovuje svoje preference na základě filmového díla, nechává ostatní, aby obdobně „přečetli” jeho. To je dokladem jeho statutu kurátora-umělce, to je něco, co umožňuje být se „svými” vybranými autory v živém kontaktu. Od osobní znalosti, od momentu, kdy k němu autor pojme důvěru (na základě toho, že si jej „mohl přečíst”), je pak už jen krok k tomu poslednímu: přemluvit toho kterého autora, aby pro festival poskytnul filmy, které má v šuplíku, filmy, které dělal jaksi bokem, na okraji. Olivier Père předem rezignuje na to, že by si mohl pro svůj festival předjednat další větší produkci Noami Kawase; to ho však neomezuje, aby svou osobní známou Naonni Kawase neoslovil proto, aby mu dala dílo, které si točí jen sama ze zájmu a o jehož zveřejnění třeba nikdy neuvažovala. Kdyby kvůli ničemu tak třeba proto, že nejlépe sluší neprodejná délka 40 minut, ani o minutu víc, ani míň.
Podvod! Mohlo by se říci. Na festivalu v Locarnu uvádějí velcí autoři svá homevidea! Nebo vlastně... na festivalu v Locarnu uvádějí všichni autoři nějaká svá homevidea...taková... taková sofistikovaná, umělecká homevidea.
Takový je ostatně po zhlédnutí většiny filmů hlavní i paralelní soutěže. Na koleně a bez rozpočtu byly natočeny vítězné filmy Jeana-Clauda Brisseaua Dívka odnikud a Pedra Gonzálese-Rubia Inori ; na kolně vznikly filmy všech výše uvedených autorských hvězd, ale stejně a nahodile třeba i další soutěžní tituly Arrianos režiséra Eloye Encisa nebo Mejores Temas režiséra Nicoláse Peredy.
Můj dojem z tohoto výsledku je zase dvojí. Za prvé: právě tento typ /žánr značně intimního, velmi osobního filmu je skvělým materiálem pro přehlídku, která se pojímá jako objekt konceptuálního umění. (Kdybych hledal obsah pro termín ,,výstavnický film", s tímto žánrem bych byl obzvlášť spokojený). Za druhé: těžko si dovedu představit pohotovější a přesnější vystižení stavu tzv. artové kinematografie v době finanční krize. Joao Pedro Rodrigues mezi peripetiemi vzniku svého snímku A última vez vi Macau uváděl zrušení portugalského ministerstva kultury a tamního státního fondu kinematografie. Bezrozpočtová kinematografie je (dočasným? věčným?) exilem avantgardních nebo radikálních tvůrců. A navíc - jak lépe než touto deníkovou kinematografií ilustrovat projevy současné technologické revoluce která umožňuje vytvoření plnohodnotného profesionálního díla v domácích podmínkách? Pak jediné, co liší dílo diletantské -amatérské od díla profesionálního - autorského je autor sám; jeho řemeslné schopnosti, jeho vize a jeho erudice. Materiál locarnského festivalu, tyto deníkové filmy jsou tím, co nazývám „kinematografií špony" Tváří se jako filmy, které odpadly tvůrci na zem v zápalu tvůrčího procesu. Tváří se jako skeče, testy, improvizace, asociativní pokusy.
Festivalový ředitel je kurátor je umělec
Za největší devízu (letošního) locarnského festivalu považuji jeho čitelnost. Obsah festivalu (line-up) vytyčuje nekompromisní, srozumitelně podaný prostor, který zůstává nezašpiněn jinde obvyklými strategickými a politickými volbami a filmy přejatých odjinud. A hlavní, zásadní, neoddělitelný podíl na tom má umělecký ředitel. Na jeho příkladě shledávám budoucí možné (nutné) směřování všech festivalů, elitních či neelitních. Pro ředitele-kurátora bude nový ročník dalším vlastním autorským konceptuálním dílem. Tento festivalový kurátor bude mít stejnou moc a bude stejně důležitou figurou pro filmové autory, jakou je dnes kurátor na poli výtvarného umění. Není divu, že první utváření tohoto trendu se koná zde, ve Švýcarsku, které stvořilo Harryho Szeemana i Hanse - Urichla Obrista (jenž navíc letos zasedal v hlavní porotě).
Dovětek: v pondělí 27. srpna 2012, po uzávěrce čísla, umělecký ředitel Locarna Olivier Père na svůj post rezignoval s tím, že odchází na post šéfproducenta televizní stanice Arte. Festivalová komunita o důvodech a motivacích prozatím pouze šokovaně spekuluje.
65. Festival del Film Locarno, 1. až 11. srpna 2012.