Spoléhání na reputaci /Karlovy Vary 2012

Karlovarský festival je dlouhodobě jistě úspěšnou kulturně-společenskou a filmovou akcí. Svědčí o tom množství diváků, plné sály hotelu Thermal či atmosféra, již ve Varech utváří to, že se zde schází filmařská obec, část společenské elity i studenti. Festival zároveň skrývá řadu rozporů, o čemž nakonec svědčí i jeden drobný detail – že jej už léta bojkotují někteří filmologové či lidé z prostředí filmových věd a škol. Vzbuzuje mnoho otázek okolo svého financování, dramaturgie či vůbec toho, do jaké míry v něm jde o samotné filmy – a ne třeba modelky, módní přehlídky a setkávání sponzorů s obchodními partnery. Ale pokud chceme vystihnout poctivě a bez předsudků jeho přínos, nevystačíme si s jednoduchými klišé o rozmařilých večírcích a nabubřelosti provinční slávy, ani s pouhým recenzováním samotných filmů.

Být či nebýt ve Varech

Chtěl bych předeslat, že sám patřím k těm, kteří do Varů pravidelně jezdí — a to nejenom kvůli filmům. Od roku 1995 jsem tam byl v podstatě každý rok, na jeho programu jsem částečně vyrostl, objevil v něm mnoho titulů, které mě ovlivnily. Mám zároveň pocit, že se na tomto festivalu dobře od ráží nejen situace naší filmařské obce, ale vůbec celé společnosti, která prochází nejrůznějšími peripetiemi vývoje — od divokých 90. let, přes nemoci postkomunismu až po střízlivění z iluzí, zabřednutí do korupce, deprese či politiky marketingu mediálních blábolů. Ať se nám to líbí nebo ne, je to naše největší kulturní akce se vším pozitivním i negativním, co k tomu v podmínkách našeho postsocialistického kapitalismu patří.

Když jsem se pokoušel loni v Cinepuru napsat své hodnocení karlovarského festivalu, případně vystoupil v polemické debatě ČT 24, dostalo se mi spousty reakcí podivujících se nad tím, že jsem festival kritizoval. Jaký s ním mám osobní problém? Případné čím to, že jsem se nebál a dovolil si narušit spiklenectví souhlasu kolem našeho hlavního svátku filmu, na němž, se jednou za rok prezentujeme před celým světem... Pokud budu upřímný, mám proti festivalu jako asi řada dalších lidí jednu osobní výhradu vadí mi arogance, s níž jedná z pozice síly i své „nezastupitelnosti”. Jak se vyhýbá širší diskusi o vlastním přínosu či programu, ačkoliv přitom čerpá obrovské prostředky jak od ministerstva kultury, tak od státních firem. Jak nereflektuje dlouhodobé výtky, že za své peníze hostí na festivalu politiky. Jak možnou ochotu k debatě nad jeho reflexí postupně nahradila marketingová či účelová „TZ prohlášení" - letos uváděli soutěžní filmy dokonce samotní dramaturgové festivalu v rámci budování své pozitivní image. Či jak se vůbec zaštiťuje chválícími novináři blogujícími v některých případech na pozvání dokonce na jeho vlastních stránkách, zatímco odsunuje stranou zasvěcenější filmovědní obec na okraj. Jak v neposlední řadě arogantně odpovídá e-mailem českým filmařům, jejichž film třeba nevybral do soutěže...

Přes to všechno je nesporné, že karlovarský festival „nezastupitelným” podnikem, který supluje řadu věcí, zůstává. Za ta dvě desetiletí od listopadu 1989 naše země nevyprodukovala stabilní, náročnější kinematografii, naše systémové nastavení však dalo vzniknout silné festivalové scéně. Jestli je něco z našeho filmu evropsky úspěšné, pak jsou to právě festivaly. Nemají sloužit pouze k propagaci tvorby, jak tomu mělo původně být, ale přebírají na sebe další funkce. Vychází to alespoň z paradoxů a specifik komercializovaného českého filmu, který postrádá stabilní způsob financování tvorby i dlouhodobě udržitelnou artovou či náročnější distribuci. Takže karlovarský festival představuje na začátku července po celý týden filmy, jež se k nám do distribuce nedostanou, buduje publikum trendového artu a poskytuje českým filmařům a producentům prostor přímé konfrontace se zahraničím. Letos jsem si opět ověřil, že festival je i místem setkávání a jak je pro mě čím dál tím důležitější být ve Varech a to hned z několika důvodů.

Na festivale máte šanci se potkat a mluvit prakticky se všemi. Jsou zde producenti, lidé z ministerstva kultury, kinaři, distributoři, filmaři. Dokonce i jihlavský festival pořádá na terase hotelu Thermal svou malou recepci, neboť tam máte možnost se prezentovat před všemi ostatními či představit své aktivity. Ač to nebylo tak očividné, letošní ročník měl pro naše filmové prostředí dvě hlavní zápletky. Zaprvé lidé od filmu dopředu doufali, že právě ve Varech se ministerstvo financí rozhodne oznámit řešení problému financování Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie, který přišel pro tento rok o svůj hlavní přívod peněz z reklamy ČT, aniž by byl schválen nový zákon upravující jeho financování. Nakonec Kalouskův úřad poskytl alespoň půjčku 50 milionů do Fondu (přitom se odhaduje, že k rozvoji českého filmu by bylo z finančního pohledu potřeba alespoň nějakých 400 milionů ročně). Zadruhé se tématem zákulisí staly letošní změny v politice ČT, která s příchodem nového generálního ředitele Petra Dvořáka reviduje nejen své fungování a personální obsazení, ale vytvořila nová producentská centra a nyní dokonce oddělení pro filmové koprodukce. Takže si nezávislí producenti zkoušeli v rámci schůzek oťukat nový tým Tomáše Baldýnského či Heleny Uldrichové a případně pochopit, jak bude Česká televize s to přinášet peníze do jejich projektů v hraniční situaci chybějících peněz ve Fondu. Neboť v současné době hrozí ztráta kontinuity ve financování našich filmů (jakkoliv můžeme diskutovat o jejich kvalitě), která by měla vážné důsledky.

Pro valnou část české kritické či cinefilní obce funguje festival jako obrovské artkino uvádějící naproti tomu řadu světových snímků, které se jinak nedostanou k nám do kina — a pokud ano, získají si tolik diváků, kolik čítá kapacita představení Velkého kina hotelu Thermal. I zahraniční hosté přiznávají, že jim Vary slouží k tomu, aby zde dohnali starší novinky např. z Cannes či ze Sundance. Pro domácí publicisty jsou Vary „festivalem festivalů”, kde si mohou udělat obrázek o světové produkci, protože možnost či peníze k cestám na velké přehlídky, kam jinak jejich západní kolegové pravidelně jezdí. Případně zde zhlédnou historické retrospektivy (letos byla ta nejzdařilejší věnována Jeanu-Pierru Melvillovi), za nimiž lze vidět po letech přeci jenom dramaturgickou koncepci. Nastává paradoxní situace, že naše média sestavují žebříčky nejlepších varských titulů, ačkoliv se mezi nimi objevují zpravidla snímky, na nichž samotný festival nemá žádnou zásluhu. Jeho lidé je pouze viděli v Cannes a přivezli do Česka, případně vyjednali jejich předpremiéru s domácím distributorem. Jinými slovy, je skvělé vidět ve Varech oceňované mezinárodní filmy typu Na druhé straně kopce Christiana Mungia, Láska Michaela Hanekeho či Holy Motors Leose Caraxe. Můžeme chválit festival za to, že přivezl retrospektivu, kterou sestavili už na jiném zahraničním podniku. Ovšem to nakonec jen zastiňuje skutečnou práci karlovarského dramaturgického týmu, která spočívá v něčem jiném.

Soutěž jako střelba na náhodu

Já jsem se letos dobrovolně soustředil na hlavní soutěž, případně sekci Na východ od Západu, abych si mohl udělat podrobný obrázek o tom, co festival objevuje či přináší v rámci světové kinematografie tzv. mezinárodních premiér. Každý rok se mluví o tom, že Karlovy Vary mají problém s udržením kvality soutěže kategorie A. Chce se mi věřit, že problémem není liknavost dramaturgie ani její vkus, jak někdy vyplývá z takových debat. Ale jak jsme psali už loni, Karlovy Vary se nacházejí v těžké pozici, pokud chtějí získávat prestižní filmy na premiéry. Bohužel podcenily budování vztahů v rámci středo - a východoevropských kinematografií, a prošvihly tak příznivou chvíli své slávy kdy mohly vybudovat alespoň regionálně důležitý trh. Takže jim dnes chybí mezinárodní nákupčí, distributoři, zásadní novináři — a v důsledku i prestižní zahraniční premiéry, o prestižní industry sekci ani nemluvě. Dnes soutěží o premiérované tituly nejen s Locarnem či San Sebastiánem, ale i s Moskvou, Varšavou a Sarajevem. Nové iniciativy a aktivity se nicméně objevují: například České filmové centrum uspořádalo ve spolupráci se Slovenským filmovým ústavem a s festivalem sympatickou prezentaci našich projektů s mezinárodním potenciálem Pitch&Feedback, na které zasedli i zahraniční producenti. Dlouhodobě úspěšné je představování východoevropských filmů těsně před dokončením, za nimž se sjíždí zejména dramaturgové regionálních festivalů. Ale skutečnost je taková, že v současné době běží očekávané rumunské, ruské či polské tituly jinde, kde mají větší šance na zajímavý prodej do mezinárodní distribuce.

Ale jak je to s tou soutěží? Z dvanácti titulů karlovarské soutěže 2012 se mi opravdu líbily dva filmy. Norský Henrik (Mer eller mindre mann) autora Martina Lunda nepřinášel nijak překvapivý příběh s navíc dosti omletým tématem třicetiletých mužů odmítajících dospět. Ovšem v tomto případě vznikla přesvědčivá, výbušná a psychologická komedie o průměrném hrdinovi současnosti (skvělý Henrik Rafaelsen jenž, se postpubertálními výstřelky a průšvihy učí, že musí konečně převzít zodpovědnost za svůj život. Být sám sebou, dokázat se otevřít vůči své těhotné manželce a neschovávat se za svou ironickou masku. Výsledek tak věrné ukazuje současný život průměrného západního třicátníka, v tomto případě marketingového experta, který pracuje v nějakém neinspirativním zaměstnání, chodí dvakrát týdně na squash a z domova utíká za kamarády, do hospody za zábavou, aby zabíjel čas či dokonce přežil pocit vlastního nenaplnění.

Druhý film, který rozhodně stál za to, byl kanadský Camion Rafaëla Ouelleta o stárnoucím otci, dvou osamělých třicetiletích synech a jejich (opožděném) účtování se životem. Příběh se točí kolem jejich málomluvného setkání, které je evokováno s velkou vizuální citlivostí pro vystižení jednotlivých charakterů. Jeden syn nezakotveně putuje životem a střídá ženské, ten druhý se nikdy nevyrovnal s tím, že se kdysi rozešel s dětskou láskou. Po letech přijíždějí za otcem, řidičem kamiónu, který propadá depresi po smrtelné automobilové nehodě, jíž byl nezaviněně účastníkem. To zajímavější je ale způsob, jak autor dovedl vizuálně vystihnout syrovou poezii melancholické samoty quebecké krajiny. Jak tu před námi defilují zcela obyčejní lidé bez nějaké křečovité snahy po dramatičnosti či efektnosti. Oba zmíněné filmy si po právu odnesly ceny mezinárodní poroty, Henrik dokonce vyhrál Křišťálový  glóbus. Svou úrovní čněly nad dalšími tituly — zejména portugalskou hrou s westernem a příběhem pomsty Na slaměné cestě režiséra Rodriga Areiase.

Zklamáním byl i odvážný český pokus o film ve filmu nazvaný Polski film nad nímž se půl druhé hodiny smějete, než si uvědomte, jak jsou všechny ty postavy herců z mystifikačního dokumentu Marka Najbrta umělé a „o ničem". Italská rekonstrukce policejního masakru antiglobalizačního hnutí z Janova 2001 Román o jednom masakru byla zajímavá spíše svou informační hodnotou či angažovaností, byť zrovna karlovarské festival není místem, kde by takové tituly nacházely své publikum. S výlučným japonským snímkem Obchod na konci světa si domácí publicisté moc nevěděli rady, neboť postrádali kontext japonské kinematografie, která ztratila na mezinárodní renomé 90. let a vyvíjí se v rámci extrémních forem. Sám jsem se velmi obtížně orientoval v zaumné retrospektivní studii herecké hrdinky íránského dramatu Poslední krok, v němž si zahrála i slavná Leila Hatami  (z Rozchodu Nadera a Simin). Každoročně zůstává rozum stát nad tím, jaké se v Karlových Varech uvádějí polské filmy. Letos se alespoň podařilo zařadit snímek renomovaného tvůrce Jana Jakuba Kolského Zabít bobra, který si našel jak nadšené obdivovatele, tak i kritiky. Nicméně celá soutěž působila dojmem trochu náhodně poskládaných filmů, které vybrali dramaturgové díky svým osobním kontaktům, přirozeným vazbám na region (Polsko, Skandinávie, Kanada) či preferencím. Asi je to pochopitelné, ale vyprofilovaná dramaturgické koncepce či specifický vkus typický pro velké zavedené podniky tu chybí. Je to střelba na náhodu.

Asi největší proměnou měla za poslední dva roky projít sekce Na východ od Západu, kterou chce noxy umělecký ředitel Karel Och zasvětit objevování nových talentů či filmům z východnějších zemí. Zdá se to byt potenciálně nejzajímavější částí festivalu, která si pomalu hledá svůj profil i mezinárodní smysl. Tato role může být na druhou stranu v dlouhodobé perspektivě i nevděčnou, pokud se festival stane startovacím můstkem pro mladé tvůrce, kteří podruhé pojedou s dalším filmem už jinam, např. do Berlína. Proto by bylo možná zajímavější budovat si nějaký vlastní soutěžní profil, podobné jako Locarno, který se stane platformou menších artových filmů našeho  regionálního svérázu a vytvoří alternativu pro ty snímky které na rozdíl od „velkých" titulů neputují standardní cestou do Cannes či Berlína. Pozitivní je však na sekci Na východ od Západu už to, že prozatím poskytuje prostor odvážným snímkům. Byť úroveň je opět dosti kolísavá a eklektická. Například estonský titul Toomase Hussara Houbaření byl křečovitě komickým výstřelkem, který měl divákům konvenovat svým černým humorem a ústil v trochu jalovou satiru o politikovi ztraceném v lese a zbabělém hudebníkovi v jeho autě. Ve filmu Yuma mohli čeští diváci vidět pokus o česko-polskou koprodukci, která vycházela z groteskního porevolučního příběhu zrcadlícího divoký přerod socialismu v kapitalismus. Piotr Mularuk se jej snažil natočit jako svého druhu parodický western s s mladým náctiletým hrdinou, který postupně dospívá a přitom jezdí za hranice do Německa krást pro kamarády známé západní zboží. Se žánrem se však do filmu dostal příliš schématických příběh operující s očekávanými stereotypy a postsocialistickou senzacechtivostí plnou sexu, černé kroniky a karikatur východních blbečku či ruských vojáků, který vás po těch dvaceti letech už vlastně ani moc nebaví.

Pro domácího fanouška bylo určitě potěšující, že domácí snímek Poupata Zdeňka Jiráského či česko-slovenská polodokumentární odysea Až do města Aš o slovenských holkách putujících za prací a prostitucí do hraničního městečka Aše se ukázaly být v celém výběru více než důstojným zastoupením. V minulosti nebývalo zvykem aby česko-slovenská kinematografie vyprodukovala dvě tak upřímná sociální dramata z naší periferie bez trendového příběhu, alkoholických hlášek či pařící mládeže. Takže festival citlivě vyhmátl minimálně to, že se v naší provinční tvorbě něco nového děje. Je škoda, že naše kritická obec si toho příliš nevšímala, mediální prostor naopak ovládl Polski film, ověnčený hereckými hvězdami a vtípky, ale i novinářskou škodolibostí, že se přes celou mediální masáž nepovedl.

Nejvíce šokujícím zjištěním tak pro mě letos nakonec bylo právě to, jak uboze je festival reflektován v našich médiích či v rámci kulturní obce, jako by vlastně ani neměl pořádného oponenta, odvážně i zasvěceně reflektujícího jeho dění. Panuje buď opatrné ticho, či bulvární cirkus. Ten, kdo jezdí do Varů celá léta, musí vidět, jak se press centru během let zaplnilo bulvárními novináři či dokonce moderátorkami internetových videí. Styl hodnocení festivalu našich hlavních tištěných médií se omezuje na „zpravodajství o hvězdách" vyrábění pikantních historek, uhoněnou výrobu legrace na blogování či v případě na více či méně zběžné hodnocení uváděných filmů či dokonce českých předpremiér napříč všemi sekcemi.

Pro mě byla jedním z nejvýmluvnějších (a také nejšílenějších) zážitků celého festivalu účast na, tuším, polské party v salónku hotelu Pupp, kde bylo narváno. U baru se předváděl svět velkých producentů z české filmové elity, u stolu naopak dlabali privilegovaní novináři, šťastní, že se mohou najíst či ochutnávat trochu života na vysoké noze. Mezi tím se občas ztráceli zahraniční hosté, kteří moc neměli s kým networkovat, protože nikoho neznali a lidí z mezinárodního industry bylo poskrovnu. Tak posedávali, bloumali mezi zástupci sponzorů, partnerů festivalu či zkrátka známých někoho. Mezi těmi různými skupinami lidí nebyla opravdu žádná výměna názoru, nejiskřilo to kouzlem setkáním. Ta atmosféra byla vážně divná, jako by se na sebe všichni producenti, novináři filmaři dívali navzájem s despektem nepotřebovali spolu ani mluvit. Ale protože to jinak nejde, tak se rozhodli vedle sebe mlčky koexistovat a předstírat, že se vlastně nic neděje.

47. Mezinárodní Karlovy Vary, 29. června až 7. července 2012.