Vzpomínky, výzvy a přenosy / Editorial 83
Často si říkám, jak je moje představa o kinematografii stereotypní, jak ve svých textech opakuji stále stejné obraty, když přijde řeč na ,,povahu filmu a jeho obrazů". A jak se té představy nedokážu zbavit - jako by médium, které neustále spojuji s rytmizací, prodlužováním a zkracováním různých časových dimenzí , jež se vzájemně proplétají jako zážitky navršené v něčí cizí paměti, splývalo i s mými vlastními vzpomínkami na uplynulou dobu. Jako by film byl nezbytně nostalgický - stejně jako vybledlé, sépiově zbarvené fotografie s figurami dávno mrtvých lidí, na nichž jsou doby, než někdo ty kusy aršíků s oslími rohy vyhodí, fixovány chvíle, které už nejsou a nikomu nepatří.
Je stále patrnější, že tohle začíná být mimořádně anachronický postoj a že je na čase hodit nostalgii jednou provždy za hlavu. Obrazy, které už nevznikají kontaktem světelných paprsků a fotocitlivé emulze na filmovém pásu, ale sterilním překladem dat z optických senzorů do libovolně zpracovatelných souborů kódů, lze jen těžko považovat ze svědky minulosti a ztraceného času. Digitálně zaznamenávané a uchovávané obrazy se - jak se ostatně můžete podrobněji dočíst v tématu tohoto čísla - mnohem více než teskným vzpomínkám podobají skepticky melancholickým zrcadlům. Jako by totiž svým křečovitě neutrálním vzhledem dávaly najevo, že mezi současnými a minulými okamžiky není rozdíl a všechny jsou stejně zaměnitelně, banálně ploché.
Krom toho letošní léto a raný podzim přinesly několik typů audiovizuálních obrazů, které se mojí paměťové šabloně úplně vymykají. Přímé přenosy z londýnské olympiády sice na první pohled historií překypovaly, ale ani dvě, tři či čtyři desítky let staré hity, za jejichž zvuku sportovci nastupovali ke svým disciplínám, ani nepřehlédnutelná snaha televizních režisérů konstruovat televizní záznam jako narativní film s expozicí, dramatickou zápletkou a nakonec katarzním happy endem, nedokázaly překrýt fakt, že záběry televizních kamer povětšinou především uhrančivě přenášejí proud přítomných momentů - a víc už nic. Vrcholný byl pro mě v tomto ohledu zejména minimalisticky pojatý přenos desetikilometrového plaveckého maratonu. Dvě hodiny plavby pětadvaceti mužů důsledně snímaných výhradně ve velkých celcích, které spolehlivě zaručily, aby závodníci byli skutečně nerozpoznatelní, se nejvíc ze všeho podobaly transcendentnímu zážitku z experimentálních snímků Petera Kubely: individualita plavců rozplývající se v jednotlivé ploše vodní hladiny obracela mou pozornost k mému vlastnímu aktu pasivního sledování, jeho průběhu a jeho absurditě.
Ani dva největší politické filmové počiny letošní sezóny - záznam třicetivteřinového vystoupení Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele a čtvrthodinový, arabskými titulky opatřený trailer k filmu Innocence of Muslim neodkazují k minulosti, nýbrž k budoucnosti - jako gesta sloužící k vyvolání aktivních reakcí. V tomto případě už však nejde o charakter obrazů, které se od sebe v obou případech dramaticky liší - zatímco videa Pussy Riot a Vojny jsou záměrně neupravovaným záznamem buď agresivních nebo dojemných výdechů (v prvním případě je zastupují zejména jejich hudební performance, v druhém například známé posezení v sále Metabolismu a energie živočichů moskevského Biologického muzea), v případě opusu Sama Bacila připomínají pouštní krajiny naklíčované za přehrávajícími herci svou oslnivou barevností sofistikovaně propracované katalogy Čedoku. Aktivismus obou snímků / vedoucí tu k uvěznění protagonistek, tu k zabíjení diplomatů) je především výsledkem jejich aktivního oběhu po sociálních sítích - je tedy dobře, že právě o jejich dopadu na vnímání současné kinematografie se bude mudrovat v tématu příštího čísla.