Jihlavské Industry
Dnešním filmovým festivalům už nestačí jen spokojení diváci v sálech. Aby obstály v konkurenci, potřebují i nabídku aktivit pro filmové profesionály. Producentům je sice příjemné, když se na jejich filmy chodí, ale pokud mohou film poslat někam, kde ho
uvidí další producenti, nákupčí, široké spektrum novinářů a kde ještě k tomu budou moci na profesionální úrovni vyvíjet svůj další projekt, má takový festival vyhráno.
V českém prostředí je nabídka pro profesionály spojena spíše s různými vzdělávacími aktivitami a festivaly do ní příliš neinvestují. Jihlavský festival byl dlouhou dobu výjimkou. Společně s Institutem dokumentárního filmu (IDF) totiž už více jak deset let nabízel tak zásadní aktivity, že se bez problémů stal středoevropskou „jedničkou na trhu”. Samozřejmě i díky své na autorské dokumenty zaměřené dramaturgii, ale to se úplné nevylučuje. Letos poprvé se festival musel obejít bez svého tradičního partnera — IDF již své nejdůležitější aktivity soustředí k festivalu Jeden svět do Prahy. Jak tato situace festival ovlivnila?
IDF za dobu své existence dokázal vytvořit síť aktivit, které začínají u pomoci s vývojem scénáře, pokračují přes hledání mezinárodních partnerů pro produkci a končí u pomoci distribucí filmu. Jedním z projektu, které v posledních letech zaštítil, byl například film Poslední záchranka v Sofii, který získal jednu z cen v rámci Týdne kritiky na festivalu v Cannes a opanoval i dokumentární soutěž v Karlových Varech. Na úvod tedy musím poznamenat, že rozchod obou institucí, který v zákulisí vzbuzoval již několik let silné emoce, vnímám jako negativní. Stejně tak, jako je Jihlava bez jaksi méně praktická než do posud, IDF bez Jihlavy podivné kontempluje v Praze při festivalu, který není ve světě současné dokumentární produkce ani zdaleka tak důležitý a vyprofilovaný. Pohled na jihlavskou nabídku aktivit pro profesionály mě v tom jenom utvrdil.
Základním pilířem jihlavské industry sekce byl jako vždy trh East Silver, který je stále organizovaný IDF. East Silver nabízí rozsáhlý katalog filmů ze střední a východní Evropy a stará se o jejich propagaci na jiných festivalech a trzích. East Silver je také synonymem pro vynikající videotéku, která filmovým profesionálům poskytuje možnost vidět filmy z festivalu i z katalogu, což je i vzhledem k faktu, že v Jihlavě se nedělají reprízy filmů, pro profesionály klíčové. IDF stál i za organizací několika masterclass a do Jihlavy také přivezl druhé ze sezení svého workshopu Ex Oriente Film, který je zaměřený na vývoj vybraných dokumentárních filmů z našeho regionu.
Festival tuto nabídku doplnil o druhý ročník tzv. Inspiračního fóra, kde se potkávají výrazné osobnosti současného „myšlení” (hnutí FEMEN, Gao Xingjian a Tariq Ali) s několika dokumentaristy, aby rozkrývaly témata, která v současném dokumentu chybějí. Akce tak nabízí především atraktivní „alternativní obsah" pro návštěvníky festivalu, kteří se mohou zúčastnit veřejných přednášek a diskusí s osobnostmi, které filmové prostředí absolutně přesahují. Dále festival představil novou aktivitu nazvanou Emerging Producers, která připomíná aktivity European Film Promotion, jako jsou Shooting Stars v Berlíně nebo Distributors Up Next v San Sebastianu. Producenti, reprezentující vždy jednu zemi na základě výběru lokální kanceláře Media Programu na podporu evropské kinematografie, se sejdou s několika školiteli, ale v první řadě mají možnost se navzájem seznámit a lépe poznat začít si tak tvořit síť kontaktu, případně nabízet své projekty ke koprodukci podobně orientovaným producentům. V tomto ohledu je to nápad skvělý, mnohokrát v různých podobách vyzkoušený a pro samotné producenty velmi přínosný. Výběr tutoru ale ukazuje, že se festival samotný pohybuje stále o třídu níž než IDF. Dobře patrné to bylo například ve srovnání s tutory, které měli k dispozici účastníci Ex Oriente Filmu. Po delší odmlce se festival vrátil také k prezentaci nových a vznikajících dokumentárních filmu v rámci tzv. Distribučního fóra. I když mělo toto fórum za cíl představit filmy distributorům, dramaturgům, prodejcům práv a televizním nákupčím, bylo jeho provedení poněkud nešťastné. Za hodinu a půl jsem prezentaci dvou projektů a v sále byli spíše prezentující účastníci než kdokoliv jiný. I různé další workshopy mimo hlavní program měly mizivou návštěvnost a z toho celého jsem nabyl dojem, že to důležité se asi odehrává na neformálních setkáních po jihlavských hospodách. Paradoxní mi přišlo i to, že jako jeden ze dvou zástupců českých distribučních společností (alespoň dle seznamu hostů vydaného v závěrečné tiskové zprávě) jsem od festivalu při akreditaci nedostal ani katalog filmu. Na čtyři otázky, které souvisely s tímto textem, jsem dodnes od vedení festivalu nedostal odpověď. O tom, že by někdo aktivně pomáhal například filmům ze soutěže dostat se do české distribuce, nemůže být ani řeč atd. Zajímavé také bylo, že se festival stal místem, kde byly prezentovány snímky nominované na cenu Lux Prize, kterou uděluje evropský parlament, což je velmi zajímavý projekt, který pomáhá skutečně minoritním filmům dostat se k divákům ve všech evropských zemích. Festival nominované filmy uvedl, ale o prezentaci celé akce jsem v Jihlavě nezavadil.
Festival v Jihlavě je v mnoha ohledech jedinečný. Vyznačuje se skvělou dramaturgií, velkou oblibou u diváku a tím pádem plnými sály, magickou atmosférou samotného města Jihlavy. I přes nepřízeň sponzoru a snižující se příspěvky od státu je stále velmi inspirujícím místem, které přesahuje český prostor a drží si pozici mimořádné akce v rámci světového okruhu podobných festivalu. Možná by ale neškodilo vyrazit také na nějaký workshop a zjistit, že není důležité mít jako první na světě Inspirační fórum, ale zaměřit se na to, aby po festivalu něco jaksi „zbylo” — tady aby se filmy z jeho programu dostaly i k těm, kteří do Jihlavy nemohli přijet. Aby se festival mohl pyšnit nejen myšlenkami a zajímavými setkáními, ale i dokumenty, kterým pomohl vzniknout.
Autor je ředitelem filmové distribuční společnosti Artcam.