Filmové Benátky ve staronovém kabátě
Nejstarší filmový festival na světě, festival v Benátkách, letos oslavil už 80. narozeniny, i když se kvůli svému přerušení během druhé světové války a politických nepokojů v 70. letech konal teprve po devětašedesáté. Do čela festivalu, pořádaného vždy v rámci benátského bienále, se po více než deseti letech vrátil Antonio Barbera, jehož smetly politické změny související s Berlusconiho nástupem k moci. Barbera především radikálně snížil počet uvedených filmů ve třech hlavních festivalových sekcích – soutěžní, mimosoutěžní a horizontech. Festival tak chce více zpřehlednit a zkoncentrovat poslední léta příliš bobtnající program, a přitáhnout tím i větší pozornost diváků.
Barberovi se do soutěže podařilo dostat několik z nejočekávanějších titulů tohoto roku — především nové filmv Terrence Malicka a P. T. Andersona. To the Wonder a The Navázal také na sekci prezentovanou tradičně v Cannes, Cannes Classics, ukazující na plátně klasická díla světové kinemato grafie v nových restaurovaných verzích. Přítomnost uměleckého šéfa Cannes Thierryho Frényauxe na jedné z projekcí potvrzuje, že sc to dčic s posvécenírn tamního festivalu, icnž si nápad svmpatickv netnonopolizuje. Neivětšl událostí této sekcc bvlo uvedení restaurovane origin'ální verze Heavcns Gate Michaela Cimina, který projekci i osobně uvedl. Po jejím skončení se mu dostalo nekonečných ovací vstoje a dojatý Cimino si tak mohl vychutnat 0 let opo'ždéný triumf. Film z roku 1980, jeho první film v plném tvůrčím rozmachu po Lovci jé'/cnu, proslul takovou rozmáchlosti produkce, o níž se současným filtnai-um může zdát, která však nakonec přivedla firłnu United Artists až ke krachu. Sliíłnek pak kritikv ztrhán a zkrácen na 140 minut (napfriklad Roger Ebert o napsal, že jde o největší promarnění peněz v historii filmu, 36 milionévým rozpočet yhozený do vzduchu, film se špatnou kamerou a střihem: kritik Vincent Canby z New York Times šel dál s tvrzením, že Lovec jelenů se mohl Ciminovi povést snad jedině tak, že zaprodal svou duši ďáblu) a Cimino se propadl do dlouhé tvůrčí i osobní deprese.
Po třiceti letech ale Heaven's Gate uchvacuie svým epickľnł záběreĺn, lou osobní vize pronyvšlené do všech detailů, vize, která je hypnotická a účin kuic ještě víc právě v porovnaní se současnvnni filmv. Z nich se nnu přibližuje snad jen tvorba Paula Elhomase t\nder sona. Neomezené finanční prostředkv a absolutní autorská kontrola jsou na snímku dobře patrné: náročné dlouhé davové scénv v speciálně postavených dekoracích jsou přesné r}tmizovány, lľyají svůj úvod, a doznění. Hlavní hvězda filmu Kris Kristofferson v dokumentu o vzniku filmu vzpomínal, jak se některé scény opakovaly do úmoru, dokud Ciłnino nebvl spokoien. Antiwesternové pojetí filmu relativně nepřináší nic nového tezi, že Amerika povstala na extrémním násilí a tvrdosti, jež se rozehrávaly i mezi emigranty samýłni. Film vvchází ze skutečné události z roku 189(), kdy ve Wyomingu s tichýrn souhlasem vlády již usedlí bohatí farmáři začali svstematickv vvvražďovat stovku chudých přistěhovalcil z východní Evropy. Film je svrovÝ i svébvtně patetický zároveň, ukazuje emigranty ve špíně a chudobě velmi realistickv (všichni ve filmu nnluví v púvodních iazvcích), některé scénv však současně získávají nadreálm” nádech skutečného mvťy i realita se míchají v silnvch obrazech, iež, utkvívají v hlavě na způsob malířských fresek. Ciminův film ie velkolepou fresko o vzniku Amerikv, sxým velkorvsý rozpětílll v sobě pojímá velké i dčjinv. širší historickou událost i kon krétní všednodenní realitu té dobv. Alá čas na to střídavé konstruovat i dekonstruovat iednotlivé łnštv (hlavní hrdina je alkoholik, který váhá, jak se v dané situaci zachovat, ale dokáže i rát jako pravy kovboj proti ohromné přesile).
Uvedení /Icavcn's (Gate se stalo událostí a vvvolává i reflexi nad rolí ÍÔlnnoveho kritika: film se zhodnotil s časem, ale arbitrární ostré soudv z dobv jeho vzniku zní z dnešního pohledu stněšnč a také zbytečné zpupně.
Další zajímavou sekcí festivalu bvla rett-ospektiva filnnů v nninulosti na uvedených. Během bádání ve festivaloVém archivu se ziistilo, že některé kopie filmů zachovávají původní délku jež se po uvedení na festivalu často ještě měnila, a nezřídka se jedná o tuv jediné existující vubec. Kopie bvlv proto následně restaurovánv a některé z filmů uvedeny včetně Pľt/e blech Věrv Chvtilové a Zabláceného pnësta Vaclava Táborského.
Samotná soutěž pak propojila debutan tv s téméř tilłnovĺ”llli klasikv. Z debutů vzbudil pozornost izraelskv film Fi// the Void z prostředí ortodox ní chasidské komunitv v rrel Avivu. Sníłnek přeclstavuie život Chasidů z vnitřního pohledu autorka s,łnya k nim patří), ale znalost prostředí se prolíná spíše do pornalého Ineditativního stvlu filłnu — život komunin je naopak zobrazen spíše stereotypně. Nejvíce se však mluvilo o třech filmech - novém Malickovi Andersonovi a Seidlovi.
Seidl uvedl druhou část své trilogie na zvanou l/Ira, v níž zkourna svvnł tvpickv chladnýłn, sarkastickvm observační;n stvlcrn spojitost vnezi zaslepenou katolickou vłrou a skutečnými mezi-lidskýtni vztahv. I Ilavní hrdinka je od daná Ježíši Kristu, s nímž ii pojí téměř erotický vztah, pro katolickou víru se snaží najít nové příznivce vvkonáváním obchůzek po domech, na druhé straně se ale čím dál víc odtahuje od svého stiženého muže, jehož icn mechanicky obsluhuje. Víra je tak pro ni útěkem od opravdového vztahu, jelikož může být snadnější žít v dogmatech než v komplikované realitě.
Extrémně rozporuplné reakce vvvolal film Terrence Älalicka To /he IJônder. i\lalick tentokrát už úplné vvpustil iakýkoliv příběh a zaměřil se výhradně na rozvíjení svého stylu sensuální záběrů, zachycujících prosté krásy světa a údiv nad ním. Co ještě fungovalo ve Strož?lll ž.ivota díky komplexnosti vybraných motivů z dětství, gest, pohledů (dětských hrdinu, se v novém filmu zredukovalo jen na několik klišovitých, stále se opakuiících obrazů — žena-víla hopsá v trávě, kdvž je naštvaná, hází talíři, muž v' podání Bena Afflecka toho pak má k hraní ještě rnéllě než Sean Penn ve Stropnu ž.ř-voía. Vypadá to, jako by vnu Malick zakázal pronést jediné slovo. Affleck tak jen bezcílné blouny,l kraiinou a kannera ho duslednč snłma zezadu. Neštastn\l sc jeví také výběr herců, ()lga Kurylenko ani AfHeck ne jsou tvpv herců pro takový film — Kurylenko se marně snaží o vvraz neštěstl t;nn, že si přitahuie svetr k tělu. Film tak působí jako neuvěřitelru kvě s pěknv Tni lidmi procházeiľcłmi se při západu slunce, občas vyjadřujícími velnni obecné uvahv o ľásce.
The Master P. T. Andersona vzbuzoval už dlouho očekáváni pečlivou marketingovou kampaní traileru i teascrů ( zajímavé je, že mnoho záběru v nich použitých se ve výsledném filmu již neobjevuje) i pověsí tvůrce, který na každém projektu pracuje několik let. Film evidentntné inspirovałiú pi•íbehełn zakladatele scientologické církve se vrací do 50. let, dobv mládi Andersonova otce, do specifické atłnoqférv válecných traumat i nadejí k budoucnosti. I llavní hrdina Freddie po propuštění z neví co se sebou: střídá mést]lání, trpí alkoholisi)łełn nezvla dare!nou agresivitou. Potká Lancastera Dodda, vůdce vzn ikající církve, který ho k sobé a nabídne, že pomůže. Neobyčejné precizní film, jenž přesvědčivď: evokuje poválečnou atynostéru, aniž bv bvl zároveň jejírn retro otrokem a nya tak svuj svobodm univerzální tah, se vvvljí tnožna nečekané. Neide o kritiku scientologie, ve filtnu nedojde k radikální konfi•ontaci, k Freddieho „prohlédnutí”. ÁNaopak, snímek se rozvíjí více jako love story' obou hrdinů, příběh vzajemné fascinace a inspirace, ale i narážení na jejich hranice. Lancastrovi se nepodaří Freddieho zrněnit, Freddie se nestane částí církve, ale film ukazuje proces jejich sblížení a to, jak Freddie nejdřív dvchtivé sahá po učení, avšak narážl na zajetí sve divoké povahy, jež ho ale také chrání před dogmatismenn církve. Lancastra oproti tomu fascinuje Freddieho živelnost, ale také to, že není jako většina lidí, co ho obklopuje, ieho slepýnn následovateletn. Vztah hlavních hrdinů se tak dá interpretovat na různÝch úrovních, nejen jako vztah mistra a učně, ale nakonec jako každý lidský vztah, v jehož základě mistrovství a učňovství relativní, každí' každého ochočuje i inspiruje zároveň. Andersonův film se odvíjí ponyalu, činí z diváka učastníka fascinujícího procesu, aniž by cítil potřebu vvnášet soudy. Zaměřuje se na jim” zajírnavý aspekt — jaké to je byt „při tom", u zrodu ideologie, ještě dávno před tím, než, je zdiskreditována, být v blízkosti rozporuplného fascinuiícího člověka, jejž filmý jeho různosti představuje i díky skvělému hereckému ztvarnění P. S. Hoffmanem. Anderson se soustředí právě na vztah obou IIIUŽU, sccnv łrłezi nimi. Například kdvž se Freddie poprvé poddá u Lancastra hypnóze, ctiie i\nderson napětí, vzrušení kole;n celého procesu. Ten postoj být uvnitř děje, kdvž probíhá, bez pozděiších kritických soudů, revizí či ohlédnutí, se zdá být klíčcn1 k filmu. Film divákovi pozici nijak neusnadňuic, nema v sobě klasický tah k vyvrcholení a katarzi, ale buduje vlastní rvtmus silnŕch scén, jež zdánlivé nikam nevedou.
Zajímavým dokumentem byl osobní film kanadské režisérky a herečky Sarah Polley uvedený mimo soutěž, Stories WE Tell. Autorka v něm zkoumá vlastní rodinná tajemství - především se snaží zachytit postavu skrze pohledy nejbližších, již ji znali ( matka umřela, když bylo Sarah11 let). Druhou linií filmu je odhalení, že její otec není jejím biologickým otcem. Dokument je televizně natočený, necitlivý střih nemilosrdně krátí scény tempem bez ohledu na jejich obsah. K postavě matky se také nepodaří přiblížit úplně, jinak než, přes obecné soudy, a autorka sama zůstává skrytá ve svých emocích. I přes tuto politickou korektnost ale má dokument nezvyklou sílu — jeho příběh se týká každého z nás. Autorka zadává přímé neuhýbavé otázky všem členům rodiny: Jak ses cítil, když máma umřela ? A otcové Sarah i její sourozenci otevřeně odpovídají („Orální sex? Myslel jsem, že to je nějaká francouzská specialita”). Diváka to nutí k reflexi, do jaké míry otevřeně se dá mluvit se svými rodiči, na co se dá zeptat a co člověk už sám u sebe cenzuruje a proč vlastně. Film používá množství archivních rodinných materiálů a vlastní pohled otce Sarah, který své vzpomínky na jednotlivé události vložil do textu. Faktem je, že ve filmu mají všichni zásadní události už přepracované, jsou už smíření, vyrovnání, nevidíme postavy v momentu konfrontace s pravdou. Ale i tak otevírá řadu důležitých otázek kolem témat, jež bývají v rodině často tabuizována.
Rozhodnutí poroty ale pak vypadalo ještě jinak. Údajně proto, že byla svázána tím, že jednomu filmu podle pravidel soutěže náleží jen jedna hlavní cena, se nakonec rozhodla dát více cen (za nejlepší mužské herecké výkony a nejlepší režii) Masterovi a cenu hlavní, Zlatého lva, dostal nepříliš favorizovaný film Pieta, poslední dílo Kim Ki-duka. Pieta navazuje i nenavazuje na autorovy předchozí snímky. Jde znovu o film plný extrémního násilí, ale tentokrát se jedná o snímek natočený rychle s tím, že nízký rozpočet je na něm i vidět. Pieta rozvíjí jednoduchý, téměř biblický námět nelítostného muže osloví žena, která se prohlašuje za jeho dávno ztracenou matku, získá jeho důvěru a blízkost, a potom mu ji v pomstě odepře.
Festival se letos evidentně otevřel přístupnějším, diváčtějším filmům, možná i v souvislosti s tím, že se znovu snaží aktivovat svůj léta stagnující filmový trh, který se už mezitím přesunul a začal vzkvétat v Torontu. Letos Benátky pozvaly distributory a zřídily místo pro jejich setkáváni s producenty a sales agenty. Iniciativa se vyplatila, filmových profesionálů bylo na festivalu daleko více než obvykle a nečekalo se na obchody až do Toronta. Jestli je to počátek nových Benátek, uvidíme napřesrok.
69. mezinárodni festival v Benátkách. 29. srpna až 8. záři 2012.