České anomálie / Úvod k tématu
Kinematografie napříč kontinenty mívají své typické „zboží“ – žánry, filmy nebo poetiky, s nimiž si je spojují diváci, kritici či distributoři. Pomáhají navíc utvářet tradiční obraz národní kinematografie, rozpoznatelný i v zahraničí. Vedle toho však existuje „zboží“ méně typické, jež se v produkci dané země objevuje spíš výjimečně, stojí stranou hlavního proudu nebo působí až cizorodě.
Mezi tradiční žánrové položky české kinematografie můžeme počítat například detektivku (které jsme věnovali téma čísla 134) nebo tragikomedii, původně srostlou s poetikou nové vlny. V tomto tématu jsme však obrátili pozornost opačným směrem a soustředíme se právě na anomálie – výjimky, odchylky a zvláštnosti. V dějinách českého filmu stačí vzpomenout na sporadické zástupce určitých žánrů (sci-fi či horor), na konkrétní témata (v předrevoluční éře vyobrazení sexuality či patologických společenských jevů), neobvyklé mezinárodní koprodukce (s Kubou, Indií či Kambodžou) nebo třeba solitérní režijní pokusy výrazných divadelních autorů (E. F. Burian, Pavel Kohout či Václav Havel).
Mohlo by se zdát, že jde jen o přehlídku kuriozit, které pro svou marginálnost o kinematografii mnoho neřeknou. Opak je pravdou – absence může být leckdy příznakem něčeho podstatného. Může vypovídat o limitech, podmínkách i kulturním kontextu kinematografie nebo upozornit na problém, jenž vrhá nové světlo na opomíjené či skryté souvislosti. Otevírají se tak témata spojená s cenzurou a ideologickými rámci přijatelnosti, fungováním filmových institucí, ale i s přesahem do oblasti kulturní politiky státu nebo širších společenských poměrů. Následující texty se věnují rozličným anomáliím v různých etapách českého filmu a nahlížejí je v naznačených souvislostech.
Martin Pleštil se noří do historie gangsterského žánru, který v Česku patří k těm okrajovým. Tuzemští tvůrci využívali spíš západních tradic či motivů tohoto žánru, a to s různými ambicemi a výsledky před listopadem 1989 i po něm. Martin Šrajer rozebírá snímek Adam a Eva (1922) jako zřídkavý příklad české crossdressingové komedie, která ve výsledku stvrzovala dobové společenské představy o ženských a mužských rolích. Matúš Slamka nabízí průřez historií českých filmů s „rozbitou narací“, jejichž podoba i četnost závisely mimo jiné na uvolnění či naopak utužení podmínek v kinematografii.
Miroslava Papežová přibližuje snímek „Babičky dobíjejte přesně!“ (1983) v kontextu žánrové produkce a filmografie režiséra Ladislava Rychmana a částečně relativizuje jeho pověst nepříliš zdařilého sci-fi pokusu. Jana Čížkovská reflektuje unikátní, byť v mnoha ohledech problematický titul Mandragora (1997), který se v devadesátých letech zařadil k několika málo filmovým reprezentacím queer sexuality. Jeho úskalí uchopení látky vynikají o to výrazněji v porovnání se starším, queer progresivnějším německým snímkem Coming Out (1989). Antonín Tesař se pak věnuje dosud zcela nezmapovanému fenoménu – tuzemské tvorbě určené přímo pro videodistribuci. Tyto ojedinělé projekty s úzkou vazbou na erotický trh představují pozoruhodnou „slepou uličku“ rané porevoluční produkce.