Zdánlivě bezvýchodná situace

Rok a půl po premiéře v kinech se film Upíři (1998) Johna Carpentera objevil na tehdy na Slovensku začínající stanici HBO. Už z ukázek, které v plné necenzurované palbě běžely celý den, jsem tušil, že Upíry musím vidět. Stejně jako řadu děcek mého věku mě fascinovaly horory, krváky a speciálně upírská tematika. Taktika byla jasná: počkat, až máma usne, potichu se odplížit k televizi, kde na mě už čekal otec, a spolu s ním sledovat krvavou řežbu upírů a jejich lovců. Takhle jsme viděli většinu filmů, ke kterým bych se vzhledem ke svému věku neměl dostat, ale když to nevadilo jemu, proč by to mělo vadit mně. Hlavně, když to zůstalo mezi námi.

O pár let později jsem natočil svůj bakalářský film Atlantida, 2003. Mladý ukrajinský pár v něm sleduje na první pohled společný cíl – dostat se ilegálně z Ukrajiny do Německa. V podstatě přímočarý a jednoduchý námět. Jedna z postav ale má ještě jiné plány a je ochotná druhou zradit za cenu získání cestovních dokladů. Na papíře tahle road movie jakž takž fungovala z hlediska dynamiky, postupného objevování tajemství a budování vztahů. Všichni jsme ale cítili, že jí chybí jakási krize, překvapení, bod, v němž se prolne vše, co jsme se o postavách dozvěděli, a...