Editorial 82
Orson Welles a Jean Renoir podle něj byli režisérští bohové. Billy Wildera považoval tak trochu za druhořadého řemeslníka. Po třiceti letech se mu „omluvil” a povýšil ho do režisérského panteonu. Třeba Stanley Kubrick ale nadobro zůstal před sloupovím. Americký kritik Andrew Sarris zpopularizoval v Americe autorskou teorii raženou kritiky/filmaři kolem Cahiers du Cinéma. Importoval ji v Poznámkách k autorské teorii, jež vyšly v roce 1962, a šest let nato ji aplikoval v knize The Anzerican Cinema: Directors and Directions. Muž, který zásadně ovlivnil myšlení a psaní o filmu minimálně jedné generace kritiku a historiků, zemřel v červnu v čtyřiaosmdesáti letech.
Americká kritika tak přišla o jednu ze svých skutečných hvězd, již vzývali, podobně jako on režiséry klasického Hollywoodu, mladičký David Bordwell i J. Hoberman. Jiné ale naopak zvedl ze židlí tím, co viděli jako kastování filmařů — jedni skončili na Odvrácené straně ráje, jiní mezi Podivnostmi, další v Ostatním. Nejproslulejší byly Sarrisovy intelektuální přestřelky s kritičkou Pauline Kaelovou, která, sama elitářka, jeho přístup měla za elitářský a neobjektivní. Sarris sám sebe později označoval za revizionistu, který chtěl „objevovat zapomenuté tvůrce”, přehlížené žánr v a filmy. Tím do jisté míry byl, ať už jsou slabiny autorské teorie jakékoliv. Upozornil na filmy a tvůrce, o nichž do té doby nikdo neslyšel, a otevřel svět kinematografie, stejně jako ho zredukoval.
Zatímco si kritici brousili pera v boji o pozici a jméno, historici a teoretici autorskou teorii postupné odsunuli do pozadí jako překonaný přístup, který fetišistickým vyzdvihováním kreativních géniů zkresluje dějiny filmu a brání jejich pochopení. Ve filmové kritice a mezi fanoušky nicméně vliv Sarrise zeslábl jen málo. Dělat si vlastní panteony zavedená disciplína uvažování o filmu. (Koho by bavilo debatovat o měnícím se postavení „filmových úředníků” jako Jeffrey Katzenberg či Bert Fields a o jejich vlivu na filmový průmysl.) Disciplína, která se ale značné proměnila přístupem k obrovskému množství filmu i informací o nich.
Mluvíc o současnosti a Sarrisovi, kam by asi tento obdivovatel Renoira zařadil Leose Caraxe? Režiséra, který si to šine z jedné kategorie do druhé a díky svému novému filmu Holy Motors, jenž neměl letos v soutěži v Cannes konkurenci, přestože nic nevyhrál, slibuje opanovat hlavní kolo podzimní hry na „oprašování” mistrů. Jeden čas byl mediálně unikavý Francouz zázrakem, o pár let později poznámkou pod čarou. Ani na autorské teorii odrostlá francouzská kritika si s Caraxem, jenž mimochodem psal v minulosti pro Cahiers, neví rady. Jedna část ho považuje za nejvíce přeceňovaného režiséra, druhá za nedoceněného génia. Autorská teorie v praxi kritickou debatou na ostří nože. Je Carax genius, nebo břídil? Panteon, nebo peklíčko? Zcela mimo kategorie patří Caraxovy „Svaté motory", mysteriózní firma na simulaci životů a filmových prožitků, totální odpoutaná anarchistická kinematografie, v níž filmař pracuje s médiem filmu způsobem, na nějž diváka, jenž už „všechno viděl", stejně nemůže nic připravit. Ve stylu amerického kritika zcela jiného ražení než byl Sarris si lidově, neelitářsky vystačme palcem nahoru. Jen bacha, ať nám ho neukousne Caraxem stvořený bosý skřet v zelené kamizole Denis Lavant! Tak svaté léto i Cinepur 82.