Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Tvorba britské režisérky Andrey Arnold (1961) není sice zatím příliš rozsáhlá, ale o to více je osobitá – je z ní cítit výrazný autorský rukopis. Kritikou bývá přirovnávána k ostrovnímu sociálnímu realismu, jaký představuje například Ken Loach. Místy je dokonce považována za pokračovatelku „rozhněvaných mužů“ free cinema. Avšak při detailním pohledu na její dosavadní tři krátké – Mléko (1998), Pes (2001), Vosa (2003) – a tři celovečerní snímky – Red Road (2006), Fish Tank (2009), Bouřlivé výšiny (2011) – je zřejmé, že má její tvorba skromnější ambice a současně univerzálnější ráz.

Zatímco ze snímků Kena Loache je cítit kritický apel a angažovanost v sociálních otázkách, Andrea Arnold své hrdiny ani jejich často nuzné prostředí nehodnotí. Zatímco Loachovy snímky mísí sociální kritiku s melodramaty či love stories a občas sklouzávají do humanistického patosu (což dobře dokazuje například jeho zatím poslední snímek, komedie Andělský podíl, 2012), Arnold své postavy „jen“ pozoruje, často velmi zblízka, s ruční kamerou a s velkou mírou autenticity. Až máme pocit jisté blízkosti a sympatie. Zaměřuje se na outsidery (hlavně outsiderky) v nelehké životní situaci, kterou se její...