Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017
Po dvacetiletém postupném ohledávání i posouvání hranic toho, co můžeme chápat jako „dokumentární“, vstoupil letos v říjnu Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava do své třetí dekády sebevědomým otevřením soutěžních sekcí hybridním či přímo hraným filmům s dokumentárním charakterem. Jde o logický krok: festival si za ta léta vypěstoval diváky, kteří vnímají současnou autorskou kinematografii jako rozmanité a otevřené pole inspirací a forem, v němž je pojem „dokumentární“ stále nejednoznačnější.
V soutěži o nejlepší český dokument (tzv. Česká radost) tak letos soutěžil například „dokument s rysy pohádky“ Skokan režiséra Petra Václava. Film tvůrce známého spíše ve spojení s hranými filmy, popisuje cestu zlodějíčka Julia na filmový festival do Cannes, přičemž do hlavní role Václav obsadil skutečného trestance, který kvůli natáčení dostal propustku z vězení, a film vznikal improvizovaně podle hrubého scénáře. Dalším hybridním snímkem v české soutěži byl inscenovaný sarkastický pohled na Brno i českou společnost Všechno bude fajn režiséra Robina Kvapila a scenáristy Pavla Šplíchala, jenž je znám jako spoluautor ironického blogu Prigl, což se podepsalo na sžíravé ironii snímku sestávajícího ze stylizovaných výjevů či monologů pronášených přímo do kamery.
O nejlepší český dokument soutěžil i krátký Bo Hai režiséra vietnamského původu Dužana Duonga, jenž stvořil dokufikci inspirovanou vlastním dospíváním a pojednávající o střetu starší generace Vietnamců (do role majitele večerky obsadil svého otce) s tou mladší, která cítí sounáležitost spíše s Čechy než s původní vietnamskou komunitou a jejími tradicemi (režisér do role sebe sama obsadil svého bratra).
Tématu mezigeneračního neporozumění a vnitřní rozpolcenosti mladé generace Vietnamců u nás se věnuje i krátký animovaný dokument Malá studentky katedry animované tvorby na FAMU Diany Cam Van Nguyenové, který vznikl podle skutečného příběhu autorky a její rodiny. Režisérka dokonce čekala, zda její rodiče nakonec odjedou zpátky do Vietnamu, či nikoli, aby mohla kreslený film dokončit podle skutečnosti. Uvedení tohoto kresleného filmu v jihlavské sekci Krátká radost slibuje do budoucna možnost otevřít festival celé bohaté skupině světových animovaných dokumentů, které jsou dnes progresivním žánrem animovaného filmu.
Hybridní filmové formy se pochopitelně neobjevovaly pouze v české soutěži, ale například i v soutěži dokumentů ze zemí střední a východní Evropy nazvané Mezi moři, kterou nakonec vyhrála originální koláž Piotra Stasika Opera o Polsku spojující inscenované filmové portréty obyčejných Poláků, novinové články, deníkové črty spisovatele Andrzeje Stasiuka a výrazně disharmonickou operní hudbu ve snaze složit mnohovrstevnatý a expresivní portrét současného Polska.
Posouvání hranic či forem „dokumentu“ či práce s „realitou“ přivedly festivalové dramaturgy už vloni k dalšímu logickému kroku: instalování zóny počítačových her na jihlavské náměstí během festivalu. Game zone pokračovala i letos a nabídla divákům možnost zkusit si například, jak fungují skryté mechanismy korupce ve společnosti (hra The Good, The Bad and The Accountant), prožít atmosféru židovského ghetta v Polsku během druhé světové války (My Memory of Us) nebo si vyzkoušet autobiografickou dokuhru vyvinutou rodiči, jejichž dítě bojovalo s rakovinou (That Dragon, Cancer).
I letos na Ji.hlavě probíhala inspirativní přehlídka světové experimentální kinematografie pod názvem Fascinace, která je ukázkou filmů opírajících se o realitu velmi volně. Zatímco v minulých letech občas působila jako jakási paralelní experimentální přehlídka v rámci dokumentárního festivalu, s postupnou rozvolněností pojmu „dokumentární“ i v ostatních sekcích vyznívá nyní festivalová dramaturgie jednotněji a koncepčněji.
Ostatně nebýt dlouholeté sekce experimentálních filmů Fascinace i její české verze Exprmntl.cz, nemohla by se letos sebevědomě v hlavní české soutěži objevit ryze experimentální díla, jako je důsledně strukturální film Heidegger in Auschwitz Martina Ježka o fiktivní duchovní cestě filozofa Martina Heideggera do Osvětimi čtyřicet let po jeho vlastní smrti, nebo osobní, imaginativní a intuitivní film Violy Ježkové Všechno má svůj čas, jenž získal Zvláštní ocenění poroty coby „haluzivní film; abstraktní výpověď o konkrétním životě“, jak uvedli letošní porotci jihlavské soutěže.
Hranice práce
Přes všemožné snahy o překračování dokumentaristických mantinelů se vítězem české soutěže letos stal snímek postavený na ryze dokumentaristickém základě, totiž Hranice práce dokumentaristky a novinářky Apoleny Rychlíkové. Ta se pokusila zachytit na české poměry mimořádný investigativní projekt své kolegyně, novinářky Saši Uhlové, která se rozhodla pod změněnou identitou pracovat v několika nejhůře placených zaměstnáních v Česku a psát o tom reportáže pod názvem Hrdinové kapitalistické práce do internetového deníku A2larm. Uhlová by ráda, aby díky tomuto projektu dostali v naší společnosti hlas i ti, které běžně neslyšíme, tedy lidé, kteří si za často i čtrnáctihodinové směny sotva vydělají na živobytí, a přitom je jejich práce pro společnost užitečná, jako například práce v nemocniční prádelně, v žiletkárně, ve třídírně odpadů, za kasou v supermarketu či při balení kuřat v drůbežárně.
Uhlová dlouho tušila, že pracovní podmínky v těchto zaměstnáních nejsou dobré a často se zde porušuje zákoník práce, ale coby novinářce se jí zaměstnanci báli cokoli říct, aby neměli problémy s nadřízenými. Proto se rozhodla sama si tyto práce vyzkoušet pod změněnou identitou. Rychlíková tak neměla jinou možnost než natáčet v jednotlivých provozech skrytou kamerou, kterou připevnila Uhlové na brýle. Ve zvuku pak slyšíme Uhlovou předčítat své deníkové zápisky, které si v jednotlivých zaměstnáních vedla. Kamera se tak stává protagonistou, jeho pomyslným okem.
Vedle toho se snažila Rychlíková zachytit osobní rozměr celého projektu, tedy chvíle vyčerpání, smutku i situace, kdy kvůli různým zaměstnáním mimo Prahu Uhlová často dlouho nevidí své děti a musí pro ně najímat chůvu. Pro čtenáře, který reportáže Saši Uhlové zná z deníku A2larm, je film přínosný právě v dokumentaristické rovině: tedy tím, že ukazuje jak domácnost Saši Uhlové, tak místa, do nichž se běžně nepodíváme a jejichž podobu jsme z reportáží spíše jen tušili. Důkazem, že tento dokumentaristický přístup (a pochopitelně i sociální téma) dnešní třicátníky a čtyřicátníky (tedy věkový průměr festivalu) zajímá, byly nejen obří fronty před kinosálem, ale i divácká cena, kterou Hranice práce dostaly.
Zajímavé je, že Zvláštní cenu poroty v letošní české soutěži získal snímek, který se svým pojetím kamery-oka Hranicím práce podobá, totiž krátkometrážní Poslední šichta Tomáše Hisema. Tu pojal režisér a student dokumentu na FAMU Jindřich Andrš jako sondu do míst, kam se běžně nepodíváme, tedy do dolu Paskov den předtím, než ho zavřeli a 1300 lidí přišlo o práci. Kameru umístil Andrš na helmu horníka Hisema, aby svou směnu tajně zdokumentoval.
Dokumentaristický princip je vlastní i letošnímu vítěznému světovému dokumentu ze sekce Opus Bonum, jímž se stala Zeď ruského tvůrce Dmitrije Bogoljubova. V observačním dokumentu, sledujícím frontu lidí, kteří se každoročně jdou poklonit Stalinovi ke kremelské zdi na Rudém náměstí, je kamera také okem, nikoli jednajícím, ale statickým a pozorujícím. Defiluje před ní obyčejné, současné Rusko, které zcela nepochopitelně vzdává úctu člověku, jenž nechal pozabíjet miliony jejich spoluobčanů. „Představte si tisíce Židů modlících se u Hitlerova hrobu. Že je to nemožné? Jak mohou lidé uctívat někoho, kdo je vraždil ve velkém? V současném Rusku lze podobnou paradoxní situaci spatřit,“ dodává ke svému dokumentu Bogoljubov. Zeď je sice pouhým pozorovatelem, zároveň však svým konceptem připomíná nejznámější text ruského konceptualisty Vladimira Sorokina Fronta, v němž Sorokin provedl podobnou sondáž do ruské duše na základě úryvků hovorů lidí čekajících v blíže neurčené frontě v dobách reálného socialismu.
Hranice filmu
Hranice práce Apoleny Rychlíkové (i celý projekt Saši Uhlové) jsou mimořádné ještě v jednom ohledu: snaží se s tématem pracovat i za hranicemi filmové projekce. Jinak řečeno, film či novinové články jsou pro ně možností, jak otevřít téma levné a agenturní práce, jak iniciovat diskusi a jak postupně dopomoci tomu, aby se v projektu zmíněné pracovní podmínky změnily. Rychlíková na festivalové diskusi o vztahu politiky a umění prozradila, že by ráda vykročila ze sociální bubliny, kam podle ní patří i jihlavské festivalové publikum, a s Hranicemi práce jezdila po regionech a diskutovala s lidmi, kterých se téma přímo týká.
To samé podniká už nějakou dobu tvůrčí a manželské duo dokumentaristů Vít Janeček a Zuzana Piussi se svým celovečerním dokumentem Selský rozum, který letos také soutěžil v Ji.hlavě o nejlepší český dokument. Film vychází z knihy (a projektu) Žlutý baron aneb Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu, kterou sepsali novináři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá z Deníku Referendum.
Podobně jako kniha i film pátrá po tom, jak Andrej Babiš řídí své firmy a jak by tedy dle svého hesla „řídit stát jako firmu“ vedl stát. Dokument ukazuje řadu zajímavých skutečností, o kterých je třeba dát veřejnosti vědět, avšak (nechtěně?) se svým načasováním i tématem stal součástí předvolební protibabišovské kampaně. Navíc dává prostor výhradně kritice Babišových podnikatelských aktivit, kromě Patočky s Vlasatou vystupuje ve filmu snad až příliš často sedlák Bohumír Rada, známý (a zaujatý) kritik Babišova přístupu k zemědělství, jehož (alarmující a závažné) výroky autoři dokumentu ničím dalším nepodkládají ani je nestaví do konfrontace, takže nezbývá než jim věřit a považovat Selský rozum za respektovaný, ale angažovaný hlas určitého politického spektra.
Tento dojem podpořil festival už tím, že se odehrával pouhé tři dny po parlamentních volbách. Avšak právě vedle Selského rozumu vyniká autentičnost přístupu Saši Uhlové i Apoleny Rychlíkové, které (byť se okrajově také dotýkají pracovních podmínek v jednom z Babišových podniků, ve Vodňanské drůbeži) v Hranicích práce nevytvářejí primárně politický pamflet, ale pokoušejí se o odideologizovaný pohled.