Úvod k tématu: Jane Campion
Jane Campion oslavila 30. dubna 2024 sedmdesát let. Přestože jsme o ní na stránkách Cinepuru psali mnohokrát, při příležitosti životního jubilea jsme se jí rozhodli věnovat samostatné téma. Příběh o úspěchu původem novozélandské filmařky, která v roce 1993 jako první žena v historii získala Zlatou palmu na festivalu v Cannes za snímek Piano, je všeobecně známý. Seznam jejích ocenění se od té doby mohutně rozrostl. Tvoří však jen pomyslný vrchol toho, co Jane Campion znamenala a znamená pro kinematografii, které i nadále vládnou muži.
Ocenění si zaslouží nejen za své snímky, v nichž dlouhodobě rozehrává osudy výrazných hrdinek i hrdinů, ale také za celou řadu více či méně viditelných aktivit v zájmu vyššího zapojení žen do filmového průmyslu. Campion v roli producentky pomáhá kolegyním v jejich práci, propaguje zviditelňování a prosazování režisérek, sympatizuje s iniciativami typu Female First nebo #MeToo, kritizuje nedostatky v institucionální podpoře ženským projektům nebo přehlížení žen v systému filmových ocenění. Sama v roce 2022 obdržela jako teprve třetí žena Oscara za režii ve více než devadesátileté historii této soutěže.
Téměř čtyřicetiletá profesionální kariéra Jane Campion může sloužit jako vzorový příklad, čeho všeho dosud mohla jakákoli filmařka dosáhnout. Ani v roce 2024 neexistuje žádná jiná režisérka se srovnatelným významem a prestiží. Zároveň je třeba připustit, že ji vždy neprovázely pouze suverénní kritické nebo divácké úspěchy. Dílem, které z většinového pohledu vyčnívá nad zbytkem její tvorby, zůstává dodnes Piano. Jiné snímky se dočkaly o poznání chladnějšího nebo rovnou rozpačitého přijetí (Portrét dámy, Piková trojka). Některé jsou však v současnosti hodnoceny lépe než v době svého vzniku. Tvorbu Campion lze tedy nahlížet i z perspektivy společensko-kulturních či diváckých proměn. Téma poskytuje prostor všem jejím dílům, začleňuje je do patřičných historických souvislostí, naznačuje jejich vzájemné vazby a vztahuje je k obecnějším principům, jež prostupují filmografií Jane Campion.
Úvodní text Janise Prášila definuje základní modelové rysy především ženských postav a témat režisérčiných filmů, kterými se pak detailněji zabývají následující příspěvky. Jana Bébarová se zaměřila na poněkud přehlížený úsek její filmografie –studentské krátké snímky a první celovečerní filmy, v nichž se již formovala poetika autorčiných pozdějších a slavnějších děl. V tématu o Jane Campion samozřejmě nemůže chybět Piano. Martin Svoboda ho reflektuje v širším rámci autorčiny tvorby a zjišťuje, co spojuje či rozděluje nejoslavovanější film Jane Campion s jejími méně proslulými snímky.
Přestože dílo Jane Campion vyniká různorodostí, lze v něm hledat projevy kontinuálnějšího vizuálního rukopisu, o což se na konkrétních příkladech pokusil Siarhei Samusevich. Šárka Jelínek Gmiterková se soustředila na vybrané aspekty filmu Piková trojka, který dnes na rozdíl od tehdejší kritiky nemusíme považovat za autorčinu uměleckou prohru. Příspěvek Ivy Baslarové představuje dovětek, bez nějž by se téma o Jane Campion neobešlo – shrnuje její pozici ve feministickém kontextu. Ačkoli se režisérka k označení „feministická filmařka“ staví spíše zdrženlivě, její dílo do této kategorie patří, což ostatně dokládají i následující texty.