Kdo si může dovolit konat dobro? / Dívka s jehlicí
Ze tmy vystupují kontury lidských tváří. Křičí, řvou, křečovitě se smějí a jejich makabrózní grimasy splývají. Touto expresivní montáží začíná snímek Magnuse von Horna Dívka s jehlicí, exkurz do chudé a morálně rozvrácené Kodaně na konci první světové války. Poprvé zneklidnil a šokoval obecenstvo na loňském festivalu v Cannes a byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Nekompromisní dílo v sobě eklekticky spojuje celou řadu žánrů a motivů. A i když jsou místy tyto žánrové švy viditelné, neubírají mu nic na devastačním vyznění, v němž přesto probleskují záchvěvy nečekané křehkosti, lidskosti a naděje.
Mladá žena Karoline pracuje v továrně jako švadlena. Jsou poslední dny Velké války, v jejímž víru se ztratil i Karolinin manžel Peter. Protože však nebyl oficiálně prohlášen za mrtvého, nemá jeho žena nárok na vdovský důchod. Ocitá se tak na hraně chudoby, kdy musí opustit svůj skromný příbytek a přestěhovat se do vlhkého podkroví. Naději na lepší život spatří v románku s ředitelem továrny Jørgenem, s nímž otěhotní. Plánování budoucnosti v životě plném luxusu a s vlastním služebnictvem však striktně utne Jørgenova matka, která Karoline navíc připraví o jediný zdroj příjmů. Situaci nezlepší ani návrat Petera z vojny, kterého válka poznamenala duševně i fyzicky. Chybějící část obličeje ho odsoudí k vystupování v dekadentní freak show. Při neúspěšné snaze o potrat se Karoline seznámí s Dagmar, zdánlivě laskavou ženou, která jí přislíbí, že se o dítě po narození postará a umístí jej do zaopatřené rodiny. Že jsou její úmysly zcela jiné, má brzy zjistit i hlavní hrdinka.
Ocitáme se totiž v době a prostředí, kdy si jen málokdo může dovolit konat dobro. Zpočátku se může zdát, že je Dívka s jehlicí především melodramatem s historickými a sociálními prvky. Hrdinku stíhá jedna rána za druhou a vždy, když se zdá, že by se karta mohla obrátit, je sražena ještě hlouběji. Její sociální a ekonomické zázemí jí dává jen pramalou naději na vzdor. Nedá se ovšem říci, že by na svém tragickém osudu také nenesla jistý podíl. Zejména když od sebe krutě odežene manžela Petera, zhnusená jeho deformací a zlákána myšlenkou na lepší život.
Režisér nemoralizuje a nesnaží se ani o pronikavou psychologickou studii svých postav, které zkrátka jen činí vše pro přežití v okolním marasmu. Dánsko, stižené i přes neutralitu ve válce hospodářskou krizí, je v zuboženém stavu, což se odráží i v psychice jeho obyvatel. Všudypřítomná deprese a rozvrat jsou ve filmu doslova hmatatelné a propisují se do stále zoufalejšího jednání protagonistů, v němž není čas zaobírat se důsledky jednání. Dívka s jehlicí vznáší otázky, jak celospolečenské selhání a devastace morálky dopadají na jednotlivce – co je ještě ospravedlnitelné učinit pro zachování vlastní existence a jak si lze zachovat lidskost?
Když se Karoline seznámí s Jørgenovou matkou, která se svým synem umně manipuluje prostřednictvím peněz a která ji vystaví potupnému gynekologickému vyšetření, je zřejmé, že se pohádkový závěr nekoná. Snímek se začne od melodramatické struktury odklánět a více inklinovat k plíživému psychologickému hororu, dotýkajícímu se nelehké dobové situace žen a strachu z mateřství. Tenze, přítomná již od počátku, se ještě zostřuje a von Horn neváhá na plátně zobrazit bizarní a šokující, nikdy však ne zcela exploatační scény, které většinou divákovi předkládá v mučivě dlouhých statických záběrech. Ty dokládají surovost a groteskní vykloubenost okolního světa, v němž se stávají emoce a city projevem nedosažitelného přepychu.
Jak devastující a bezvýchodná situace pro zoufalou Karoline je, zjišťujeme ve scéně, která dala název celému filmu a ve které se hrdinka pokusí o interrupci. Následné setkání s Dagmar jí přinese chvilkovou úlevu, po němž následuje ještě těžší rána, když zjistí, že žena je ve skutečnosti chladnokrevnou vražedkyní. Jejich složitý a nejednoznačný vztah plný manipulace a pocitu spoluviny se stane ústředním bodem vyprávění. Karoline se ve vztahu s Dagmar rozplynou poslední iluze o spravedlnosti světa i sobě samé, s čímž se rozpadá i samotné vyprávění. Náhle ztrácí soudržnost a logiku a nechává diváka na pochybách, co je ještě skutečné a co výplod horečnaté mysli, navíc ovlivněné milosrdně otupujícím vlivem éteru a dalších drog.
Citlivému, avšak i temně hrůznému vyznění filmu napomáhá precizní kamera Michała Dymka, jehož nezpochybnitelný talent přesáhl hranice rodného Polska – shodou okolností lze nyní v českých kinech vidět další dva filmy, na kterých se podílel, Na kordy a Opravdovou bolest. Černobílé záběry v dobově odpovídajícím formátu koncipoval jako samostatné promyšlené obrazy či fotografie, a ač by se mohl zdát tento přístup manýrou, vtahuje. Atmosféru vytvořenou převážně centrálními obrazovými kompozicemi s pomalými nájezdy kamery ještě umocňuje soundtrack Frederikke Hoffmeier, známější pod tvůrčím pseudonymem Puce Mary. Zneklidňující skladby neustále gradující do ztracena během chvíle střídají anachronicky elektronické dunivé motivy, které podle režiséra symbolizují okamžiky, kdy se láme lidský duch. Výsledek, jakkoli neucelený by se na první poslech mohl zdát, vypovídá o všestranném skladatelském umění, naposledy v tak široké škále slyšený zřejmě ve tvorbě Hildur Guðnadóttir.
Obrazová složka volně souvisí s mírně problematičtějším aspektem snímku, a sice s množstvím inspiračních zdrojů, které von Horn využívá. Na jedné straně dovedně pracuje s adaptací skutečného příběhu dánské sériové vražedkyně Dagmar Overby, ze které nečiní ústřední postavu děje a jejíž osud není zahraničnímu publiku (naštěstí) natolik známý, aby očekávalo věrnou a realistickou adaptaci jejích činů po vzoru současné true crime produkce. Na straně druhé však režisér film protknul řadou cinefilních odkazů, které mají více či méně zřejmé opodstatnění. Zatímco kamera je inspirovaná výmarskou vlnou expresionistických filmů či slavným Hladem Henninga Carlsena, objevují se zde i doslovné citace snímků bratří Lumièrů, Carla Theodora Dreyera, Victora Sjöströma či Zrůd Toda Browninga. Ačkoli jsou umně zapuštěné do celkové fotogeničnosti snímku, znalý divák se nad nimi pozastaví s pocitem, že zde nejsou přítomné proto, aby odkazovaly ke konkrétním dílům a jejich významům, ale slouží „pouze“ jako poklona velikánům rané kinematografie.
Magnus von Horn se po filmu Sweat (2020), zkoumajícím ztrátu osobní identity mladé internetové celebrity Sylwie, pustil do značně ambiciózního díla o morální a společenské degradaci. Dívka s jehlicí není pouze temným hororem či historickým filmem, ale díky tématu omezování ženské tělesné autonomie se stává značně aktuálním. Sleduje kruté následky zákazu přerušení nechtěného těhotenství, které v závěru filmu Dagmar obhajuje jako nutné a společensky očistné. Divák vyčerpaný mírou zla snad pak může tvůrcům i odpustit poněkud křečovitý happy end. Není sice zcela uvěřitelný či realistický, ale připomíná, že i přes veškerou krutost světa bude vždy existovat alespoň malá naděje.
Dívka s jehlicí
Pigen med nålen, Dánsko, Polsko, Švédsko 2024, režie: Magnus von Horn, scénář: Magnus von Horn, Line Langebek, kamera: Michał Dymek, střih: Agnieszka Glińska, hudba: Frederikke Hoffmeier, hrají: Victoria Carmen Sonne, Trine Dyrholm, Besir Zeciri, Joachim Fjelstrup, Ava Knox Martin, Ari Alexander a další, 115 minut, distribuce: Bionaut Zero Gravity (premiéra 27.2. 2025)