Splynout vjedno / Nickel Boys
Drama Nickel Boys nikdy nemělo opravdu šanci proměnit své dvě oscarové nominace za nejlepší film a adaptovaný scénář. Přesto je jistě dobře, že se relativně nenápadný snímek v jen velmi limitované mezinárodní distribuci dočkal alespoň jakési mainstreamové pozornosti. Příběh dvou černošských chlapců z amerického Jihu, kteří na sklonu éry Jima Crowa uvízli v brutálním nápravném zařízení, sice neadaptuje skutečnou událost, historických paralel bychom ale našli dost. Navíc tvůrci bravurně pracují se zvoleným filmovým jazykem – příběh je vyprávěn výhradně z úhlu pohledu hrdinů.
Prominentnějším z obou protagonistů je Elwood. Sledujeme ho už před nástupem do výchovného ústavu, kde byl neprávem uvězněn poté, co nevědomky stopnul ukradené auto a policie ho hodila do jednoho pytle se zlodějem. Elwood byl přitom krok od překročení dříve nepředstavitelné hranice: díky novému programu pro integraci mohl být přijat na prestižní vysokou školu. Tím tragičtější je, že nyní bude rasistickým systémem navěky považován za dalšího recidivistu. Tedy pokud se mu brutální podmínky ústavu podaří vůbec přežít… Publikum ví, že jemu se přežít povedlo. Film jej zachycuje i ve scénách odehrávajících se zjevně o desítky let později. Elwood sedí u počítače a odkrývá celkový rozměr utrpení, které se na Nickel Academy odehrávalo. Větší strach tu je o jeho blízkého přítele Turnera, který mu brzy začal být oporou – ve scénách z budoucnosti po něm není památky.
Hodně se toho poslední měsíce napsalo o jedno záběrové kameře minisérie Adolescent. Jedná se o ten typ stylistické volby, která jednak ovlivňuje prakticky každý aspekt díla a jednak pohlcuje jeho reflexi. Rozhodnutí snímat scény Nickel Boys z úhlu pohledu dvou protagonistů je pak možná méně mediálně vděčné, nese však s sebou podobné limitace co do organického předávání audiovizuálních informací a informací obecně. Omezení příležitosti uchýlit se k detailu, časové výpustce či vsuvce tradičně zatěžuje dialogovou expozici, což může vést k nepřirozeným a křečovitým replikám, jak dosvědčil právě Adolescent. Několik takových okamžiků lze snadno najít i v Nickel Boys – postavy si zkrátka musí hodně věcí vysvětlovat, protože není jiný způsob, jak o nich organicky zpravit publikum.
Režisér RaMell Ross na rovině filmu jako celku s viditelným střihem pracuje, děj je ostatně rozprostřen do několika desetiletí. Nabízí dokonce i pár rychlých montáží. Jeho možnosti uvnitř většiny scén jsou přesto limitované. Dlouhé záběry jsou paralyzované ohledně umístění kamery, která nemůže začít dynamicky kroužit kolem postav. V některých ohledech je Ross svobodnější než jedno záběrové snímání, v jiných naopak ještě limitovanější.
U vztyčení podobných mantinelů se je třeba ptát, co tím filmaři získávají. Tvůrci pohybující se v mainstreamu, notoricky třeba Robert Montgomery v chandlerovce z prvního pohledu Dáma v jezeře, zjišťují často, že vzdát se střihu je neužitečná vychytávka. Ač by se intuitivně jednozáběrovost mohla jevit jako krok k realismu, v praxi slouží mnohem lépe excesivnějším filmům, jež se oprošťují od snahy vyprávět tradiční příběhy – jako Sokurovova Ruská archa či Vejdi do prázdna Gaspara Noého. V případě Nickel Boysje však cítit větší koncepčnost a odůvodněnost.
Pro afroamerické tvůrce je tradičním nosným motivem sdílená životní zkušenost a někdy až spirituální sounáležitost mezi postavami. V takřka současných Hříšnících zachází Ryan Coogler tak daleko, že dvojroli ústředních bratrů ztvárňuje jeden herec, Michael B. Jordan. V případě protagonistů Nickel Boys by se opět mohlo zdát, že důsledné přepínání úhlů pohledu zdůrazní individualitu postav, důsledek je ale opačný – postavy začínají splývat v jednu. Stále se jedná o dva různé lidi s různou charakteristikou, jakmile jsme ale pomyslně v jejich hlavě, všímáme si spíš podobností jejich cesty než její rozdílnosti. Ve finále pak individualita a pospolitost hrdinů splynou. Jejich zkušenost je jedna, stejně jako jejich utrpení a jejich zmařený či naplněný potenciál. Zvolený filmový jazyk se ukazuje jako nejen vhodný, ale snad i nezbytný pro dostatečně silný efekt vyprávění.
Na té nejzákladnější rovině také platí, že kameraman Jomo Fray, jehož kariéra u celovečerních filmů začala teprve před pěti lety, nabízí nádherné, byť často minimalistické obrazy. Snímek si uchovává jemnost a intimitu, kterou podobné experimenty mohou snadno ztratit. Je namístě, že Fray je nejvíce institucionálně oceňovaným členem štábu.
Nickel Boys jsou tedy úspěšní jako příběh o systémovém útlaku i jako působivě realizovaný filmařský koncept, který prostupuje každý prvek díla a nestrhává na sebe pozornost v jiné míře, než jaká slouží vyznění. Rossovo uchopení může být vzorem pro to, jak realizovat filmařský experiment, aby nevyzněl jako řemeslné cvičení nebo náhodný nápad, ale jako integrální proces.
Nickel Boys
USA 2024, režie: RaMell Ross, scénář: RaMell Ross, Joslyn Barnes, kamera: Jomo Fray, střih: Nicholas Monsour, hudba: Alex Somers, Scott Alario, hrají: Sam Malone, Najah Bradley, Ethan Herisse, Hamish Linklater, Fred Hechinger, Daveed Diggs ad., 140 minut, uvedení v ČR: 24. 2. 2025 (VOD Amazon Prime)