Zamilovaný Burroughs / Queer
Spisovatel William S. Burroughs byl značnou část svého života přesvědčený o tom, že čas od času se jeho těla zmocňuje „odporný duch“, který vede jeho ruku k morálně rozporuplným činům. Zlá moc do něj měla vstoupit i v okamžiku, kdy pod záminkou hry stiskl spoušť pistole mířící na jeho někdejší manželku Joan Vollmer. V období, jež předcházelo následnému soudním procesu, vznikla krátká autofikce Teplouš, ve které se v mládí zhlédl sicilský režisér Luca Guadagnino. Ten se svou fascinaci Burroughsem minulý rok rozhodl přetavit do celovečerní adaptace.
Román Guadagnina údajně upoutal tím, jak pojednává o touze a propojení s druhým člověkem. Což je typické téma pro tvůrce, v jehož filmografii se to hemží adaptacemi, které by se daly označit za outsiderské romance s výrazným sociálně kritickým podtónem. Průlomovým se v roce 2017 pro Guadagnina stalo filmové zpracování románu Dej mi své jméno italsko amerického autora Andrého Acimana, které sleduje jedno léto lásky roku 1983 mezi doktorandem Oliverem a dospívajícím chlapcem Eliem na severoitalském venkově.
Následující Suspiria a Do morku kostí jsou jemnými vkročeními do vod hororu, kde pocit sounáležitosti přináší přijetí „zla“ skrývajícího se uvnitř člověka. Nedávní, mainstreamově úspěšní Rivalové spolu s erotickým psychodramatem Oslněni sluncem zase zkoumají politiky sexu a touhy v optice západních společností. Paradoxní přitom je, že tyto dva snímky jsou Burroughsově literárnímu étosu mnohem blíže než filmový Queer. Guadagninova adaptace opouští frenetický jazyk posedlosti a kontroly typický pro předlohu. Na rozdíl od ní je film tragickou gay romancí o nedosažitelném propojení a zároveň utahanou poctou Burroughsově osobnosti.
Kontrola, nebo porozumění?
Americký imigrant William Lee v padesátých letech minulého století pobývá v Mexico City. Tráví zde čas obrážením barů a nárazovými sexuálními pletkami s mladými muži. Jednoho dne narazí na sličného pěšáka americké armády Eugenea Allertona, kterému okamžitě propadne. Muži navážou nezávazný vztah, Leea ale sžírá Eugeneova odtažitost a emoční nedostupnost. Řešení vidí v tajemné rostlině yage, která má kultivovat telepatické schopnosti a roste v džunglích Jižní Ameriky. Yage ale není tím, čím se zprvu zdá být.
Zásadním rozdílem mezi Burroughsovým románem a Guadagninovou adaptací je zejména odlišné pojetí vztahu mezi Leem a Allertonem. Romance mezi muži není ve skutečnosti u amerického autora až tak podstatná. Mladší voják víceméně ztělesňuje protagonistovy úzkosti, které se proplétají se sebetrýzní a odporem vůči sobě samému. Ostatně jedním z faktorů zmiňovaným v souvislosti se smrtí Joan Vollmer byla Burroughsova abstinence od heroinu a následné zvýšení libida. Zatímco autor trávil čas pletkami s jinými muži, Vollmer propadla alkoholismu a sebevražedným myšlenkám.
Oboustranná toxicita jejich vztahu, o které mluvil i autorův bývalý milenec Allen Ginsberg v dokumentu Burroughs, pravděpodobně přispěla k vyhrocení situace v manželském páru. Téma sebenenávisti a viny se tak od skonu Vollmer stalo stěžejním tématem Burroughsova díla. Literární Lee prahne po novém, mladém těle, protože to jeho je sešlé a poznamenané závislostmi. V psychedelické yage spatřuje možnost, jak Allertona ovládnout. A to vše se navíc odehrává v kulisách Mexika, které v padesátých letech procházelo ekonomickou transformací a čelilo neokoloniálnímu přílivu amerického kapitálu.
Dualitu role omamných látek v Burroughsově kariéře už ostatně tematizoval David Cronenberg ve své adaptaci Nahého oběda, kde droga „Černé maso“ připravená ze vzácného druhu brazilských stonožek umožňuje autorovi psát a zároveň mu navozuje stavy trýzně a hororové výjevy. Cronenbergův film se také výrazně liší od své předlohy vydané na konci padesátých let minulého století. Fragmenty surrealistické satiry, která reflektovala dobovou sexuální politiku, mccarthyovský antikomunismus a globální boom omamných látek ke kulisou pro vypravěčsky srozumitelnější snímek víceméně shrnující Burroughsův život, dílo a jeho vliv na režisérovy body horory. Filmový Nahý oběd navíc ve scénáři přímo cituje pasáže z Burroughsova Teplouše.
Zdlouhavé vyprávění o tom, jak si Lee uvědomil svou homosexualitu díky drag queen Bobo je jedním z příkladů, jak román pracuje se ztvárňováním nerovnocenné dynamiky mezi Leem a Allertonem. Starší muž zoufale zavaluje mladíka proudem nesouvisejících příběhů, ve kterých vzpomínky na návštěvy baltimorských nočních klubů střídají nápady na pokrmy ze zaživa uvařených prasat. Snímek zpočátku Leeovu dotěrnost zachycuje přesvědčivě, brzy se ale zvrátí v příběh o dvou milencích, kteří se se svými potřebami míjejí. To podtrhuje i konec napsaný Justinem Kuritzkesem, scenáristou Rivalů, který se v románu neobjevuje.
„Každý je gay“
Zmíněná odchylka od původního románu sama o sobě není na škodu a zbavuje adaptaci těžkopádnosti a hrubosti, kvůli které se dílo nikdy jasně nezařadilo do kánonu queer literatury. Touha po totálním propojení s druhou osobou a její nenaplnění je zároveň něčím, co je tematicky spjaté s autorovým životem. „Burroughs se do mě zamiloval. Spali jsme spolu a spatřil jsem jeho křehké jádro, ve kterém se cítil izolovaný a osamělý na tomto světě, a k životu potřebuje druhého člověka. Myslím tím pocit lásky,“ vyprávěl Ginsberg ve zmíněném dokumentu.
Guadagninovi se v Queer povedlo v mnoha ohledech zachovat estetický jazyk Burroughsova nelineárního, eklektického vyprávění. Původnímu vyznění knihy a jejímu pokračování, krátkému epistolárnímu románu Dopisy o yage, sestavenému z dopisů mezi Burroughsem a Ginsbergem, je však na míle vzdálená. Yage už není nedostižnou šamanskou drogou, která slibuje „posednutí“ druhého člověka, ale látkou přinášející absolutní otevření a propojení.
Literární Burroughsův svět do Guadagninova filmu proniká i prostřednictvím odkazů na motivy z literárního a filmového Nahého oběda. Queer ostatně čerpá z Cronenberga mnohem více než z původního antirománu. Například falický symbol stonožky, který je těžištěm spisovatelova kultovního díla a jenž se v podobě přívěsku jako rozpoznávacího znamení objevuje na krku jedné z postav Cronenbergova snímku, visí v Queer na krku Leeova mexického milence. Zároveň do snímku vstupují i vlivy starších queer kódovaných snímků jako Orfeus Jeana Cocteaua či Červené střevíčky Emerica Pressburgera a Michaela Powella. Guadagnino se i anachronicky vztahuje k vlivu Burroughse na budoucí generace umělců a umělkyň – nejvýrazněji ke Kurtu Cobainovi, jenž Burroughse považoval za svůj idol a spolu s ním složil track The „Priest“ They Called Him. Ve filmu zazní coververze All Apologies kapely Nirvana, která víceméně glosuje děj filmu: „Čím dalším bych měl být? / Za vše se omlouvám. / Co dalšího jsem mohl říct? / Každý je gay. / Co dalšího jsem mohl napsat? / Nemám na to právo.“
Režisér podivnou rozstřelenost filmu dokáže ale kočírovat pouze částečně. Počítačově vytvořené celky Mexika a speciální efekty, které slouží jako narativní elipsy, by možná působily lépe ve ztřeštěných, naivně dystopických světech Terryho Gilliama. V Queer ale v kontrastu k vytříbené práci thajského kameramana Sayombhua Mukdeeproma, který dokáže evokativně vystihnout kulturní rozpolcenost Mexika padesátých let a zároveň stojí za jednou z nejpervazivnějších závěrečných scén zachycujících stav psychedelického opojení, vypadají nanejvýš nevkusně.
Závěrečná surrealistická pasáž, která je jakýmsi ohlédnutím starce za ztracenými touhami, glosuje Burroughsův život absurdním Cronenbergovým jazykem. Ale tentokrát bez ostrovtipu. Úmorně suchý a melodramatický závěr Queer vnáší do spisovatelova nesrozumitelného světa explicitní vážnost a smutek, které se dosud skrývaly pod povrchem halucinačních jízd. Otázkou je, zda z těchto hlubin měly být vůbec vyloveny.
Queer
Itálie, USA 2024, režie: Luca Guadagnino, scénář: Justin Kuritzkes, předloha: William S. Burroughs, kamera: Sayombhu Mukdeeprom, střih: Marco Costa, kostýmy: J.W. Anderson, zvuk: Yves-Marie Omnes, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, hrají: Daniel Craig, Drew Starkey, Jason Schwartzman, Lesley Manville, Henrique Zaga ad., 136 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR: 6. 3. 2025)