Zlo na lehkou váhu a obyčejnost bytí smrtelně vážně / 78. Cannes
Viděl jsem ten film ve snad nejvzdálenějším kině od festivalového paláce. V kině LeRaimu, hluboko ve vnitrozemí a v těsném sousedství hypermarketu. Ostatně, neuváděl se v žádné z velkých a soutěžních canneských sekcí, ale v té nejmenší z nejmenších – ACID. A publikum bylo tedy složené takřka výhradně z místních. Projekci opustila ještě v průběhu filmu možná polovina sálu. Nejspíš zasaženi autenticitou skupinového plahočení rodiny na dovolené odehrávajícího se na plátně došli k závěru, že na něco takového se přece nemusejí dívat, že to zažívají na dovolené každý rok sami. Natolik sugestivně působilo kouzlo a hra, kterou vytvořila ve svém filmu Dobrodružství (původní název zní L'Aventura, což je dobrodružství zkomolené, ani italsky, ani francouzsky) francouzská režisérka Sophie Letourneur.
Nepopisuje nic většího než prázdninový výlet středostavovské rodiny po Sardinii. Neděje se v něm nic neobvyklého. S výjimkou toho, že se cesta odehrává už podruhé a vzpomíná se během ní na tu minulou. A vzpomínky se co možná nejpřesněji inscenují na stejných místech, kde se loni odehrály. Vzniká díky tomu film, který sledujeme. V tom vězí zmíněné kouzlo: napohled úplně obyčejný příběh úplně obyčejné cesty úplně obyčejné rodiny. Ozvláštnění,...