Parník pluje, kapela se potápí / Situace autorů a autorek v českém filmu

Jak se žije v českém filmu? Navzdory proklamacím o rozkvětu české audiovize (často v souvislosti s nejrůznějšími festivalovými úspěchy) se v českém filmu autorkám a autorům – režisérkám a režisérům, scenáristkám a scenáristům, dramaturgyním a dramaturgům, ale vlastně všem profesím, od těch kreativních až po ty technické – žije stále hůř. Jak je to možné? Situace závisí na pracovních podmínkách, právním nastavení, ale třeba i na veřejném vnímání filmařských profesí.

V úvodu musím podotknout, že vzhledem k rozmanitosti českého audiovizuálního průmyslu (hrané, dokumentární a animované celovečerní filmy pro kina, televizní tvorba zahrnující hrané, dokumentární i animované filmy, seriály a minisérie různých délek, další formáty, autorské projekty, producentské projekty) se v textu nevyhnu občasnému zobecňování, spojování a zjednodušování. Rovněž předpokládám, že text budou číst poučenější čtenáři, takže částečně rezignuji na vysvětlování elementárního fungování filmařského světa. Informace a poznatky jsem čerpala nejen z případů a zkušeností členů Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS), jejíž jsem předsedkyní, a dalších kolegů-filmařů, ale také z téměř 250 projektů, které jsem měla možnost posuzovat jako expertka Státního fondu kinematografie.<...