Nenucenost fantaskního experimentu / Tvorba Doriana Jesperse
„Led. Mnogo-mnogo l'da,“ říká hlas vystupující ze tmy nad městem zapadaným sněhem. Nafialovělé světlo polární noci odhaluje paneláky a garáže. Melancholii přeletu nad zimní krajinou podtrhává varhanní hudba. Je slyšet něčí konverzace, nebo mluví kdosi na nás? Jsme niž, v koruně stromu, nad telegrafním sloupem. „Kurva, chčiju si na boty“, zakloní hlavu a usměje se do kamery postava v kapuci ve filmu Sun Dog (2020).
Podobně jako například u Eduarda Williamse jsou klíčovými aspekty tvorby belgického režiséra Doriana Jesperse kryptičnost a důraz na formální experimenty. Jsou středobodem i jeho nového krátkého filmu Loynes (2025), jenž̌ byl zařazený do sekce Quinzaine des cinéastes na festivalu v Cannes. Oba filmy uvede nadcházející, listopadový kameramanský festival Kamera Oko.
K natočení krátkého snímku Sun Dog zasazeného do ruského města Murmansk inspiroval Jesperse spontánní výlet, který mu navrhl kdosi na večírku v Moskvě. „Nadchlo mě to tak, že jsem ještě na té party přes telefon koupil jízdenku, s koncem večírku se přesunul na nádraží a naskočil na vlak. Později jsem se probudil na šestatřiceti hodinové cestě vlakem, bez peněženky, kterou mi ukradli, bez znalosti ruštiny a ponětí co tam budu dělat“, popisuje mladý režisér v rozhovoru pro chorvatský festival 25FPS. Na místě se jej ujal zámečník Anton, jehož fiktivní alter ego Fedor hraje ústřední roli v Jespersově noční fantazii.
Spolu s ním procházíme sídlištním labyrintem, cestujeme sněhovou bouří a balancujeme na hraně snu a reality. Ocitáme se na pomezí počítačové hry a dokumentu ze světa za polárním kruhem. Nasvícené jeřáby v přístavu, oranžové teplo domovních lamp, červená na semaforu. Práce se světlem zde hraje zásadní roli, stejně jako fluidní kamera, která se občas naklání, ujíždí do stran a celkově se chová lehce nespolehlivě. Jespers pro ni vytvořil systém generující falešný pohyb, aby umocnil zcizující pocit a neuchopitelnost zážitku, jenž graduje s východem druhého slunce nad arktickou tundrou.
Zabydlovat, ne luštit
Loynes začíná stejně jako Sun Dog přeletem. Byť tentokrát o poznání zastřenějším. Kafkovský soudní proces s mrtvolou beze jména a minulosti je pětadvaceti minutovou smrští abstrakce a absurdity. Následující scény ukazují, že tělo, které je souzeno, přenesla úvodní bouře do devatenáctého století. Kamera prolétá vertikální soudní síní, chvíli reaguje na mluvčí, jindy se věnuje okrajovým detailům. Skokem se film přesouvá do moderního hotelového pokoje a nabízí pohled na zmuchlané prostěradlo. Nebo jde o ono tělo ze soudní síně? A jak jsme se dostali mezi čínské mrakodrapy?
To je ale nakonec docela nepodstatné. Důležitější je, že od výsledku nejde odtrhnout oči. Kamera neustále cosi hledá, deformuje obraz prostřednictvím rybího oka, nebo vyzývá k rozdílným interpretacím. Ústřední scéna v liverpoolské soudní síni je vyvedena v až maniakálním detailu. Díky měkkému světlu působí jako oživlá malba z devatenáctého století. Jen někteří její účastníci mají nakřivo paruku. Tento prvek vytrhává ze sna, do nějž diváka vrací absurdním výkřikem některá z postav.
„Byly by tvé vlasy, stále tvé vlasy, kdyby sis změnil účes?“, roztáčí další koloběh absurdit postavy, reagující na zmizelé tělo mrtvoly beze jména, které nahradila mrtvola jednoho ze soudců. Propadáme se do spirály relativizací, stejně jako těla a prostěradla padají potrubím, výtahovými šachtami a krátery do neznáma. „Nezemřeli jsme, jen zpíváme jinou píseň,“ zaznívá v závěru z úst německého hudebníka Blixy Bargelda. Je skladba How Did I Die? jeho kapely Einstürzende Neubauten klíčem k celému příběhu? Těžko říct. Jaspersovy fantaskní světy plné nedořečeností a tajemna má smysl spíš než luštit, zabydlovat.
