Odlesk filmového média / Odlesk v mrtvém diamantu
Za své filmy čelí belgická dvojice Hélène Cattet a Bruno Forzani často nařčení s čirého manýrismu. Potkává se v nich totiž fascinace evropskými brakovými žánrovými filmy a avantgardně laděný přístup ke střihové skladbě, jehož kořeny lze stopovat až k sovětským montážníkům. Jejich filmy jsou vypiplané pastiše, které nevyprávějí klasické příběhy, ale spíš zesilují největší žánrové atrakce a tříští je do kaleidoskopu rychle stříhaných impresivních sekvencí. Při jejich sledování lze snadno dojít k závěru, že tvorba této dvojice je založená jednoduše na tom, že se tu kinematografie opájí sama sebou. To je do velké míry pravda – ale rozhodně to neznamená, že Cattet a Forzani točí povrchní nebo dokonce hloupé filmy.
Žánrové atrakce ad absurdum
Prvním žánrem, na nějž se zaměřili, bylo italské giallo. Filmy Amer a Podivná barva slz tvého těla přímo navazovaly na formální exhibicionismus filmů Daria Argenta a některých dalších italských mistrů tohoto žánru. Třetí snímek Nechte mrtvoly chytat bronz vycházel z literárního žánru néo-polar, francouzské sociálně kritické obdoby americké drsné školy. Žádný z těchto filmů ale není pouhou „poctou“ původnímu materiálu.
Vyprávění je v nich záměrně dezorientující. Amer připomíná noční můru, v Podivné barvě staví příběh po vzoru strašidelného domu plného tajných chodeb a skrytých pastí, Nechte mrtvoly se zase obsedantně zadrhává v čase a mění princip synchronicity na nepřehledný chaos přesně odpovídající nevyzpytatelné situaci hrdinek a hrdinů. Filmy Cattet a Forzaniho jsou intenzivně senzorické důrazem na rytmizování záběrů, ostře kontrastními přechody v obrazu i zvuku, ale i povahou samotných výjevů, které se soustředí na tělesnost. Je to kinematografie krve, potu, kůže a zírajících očí. V souvislosti s tím je také maximálně fetišistická. Zaměřuje se na největší audiovizuální žánrové atrakce a zintenzivňují je ad absurdum.
V novince Odlesk v mrtvém diamantu dělají něco podobného s žánrem špionážní krimi. Něco podobného, ale ne zcela totéž. Stále využívají týchž formálních principů a řídí se i podobnými instinkty při zacházení se zdrojovým žánrem. Přesto film vyznívá mnohem víc kontextuálně a „meta“ než předchozí trojice snímků, které byly silně abstraktní a pudové zároveň. Matoucí zápletka o špionovi, jenž v několika časových rovinách pase po bizarní super-zločinecké skupině, jde v žánrové tradici daleko před Jamese Bonda až k Feuilladovým seriálům nebo Langovy Špiony a sérii o doktoru Mabusem (i když údajně hlavním bezprostředním zdrojem inspirace byly „eurospy“ filmy ze 60. let reagující právě na první vlnu bondovek, zejména snímek Diabolik, kde hlavní roli hraje Fabio Testi, obsazený i do Odlesku). Film se k těmto inspiracím chová v zásadě stejně jako doboví surrealisté, které Feuilladeho tvorba fascinovala – dělá z dobrodružného vyprávění koncentrovanou fantasmagorickou koláž.
Odlesk v mrtvém diamantu nabízí přehlídku excentrických špionážných a bojových technik, která se obsedantně vrací k představě, že nic není tím, čím se zdá být. Na jednu stranu se tu neustále duplikuje motiv oka, jenž jednak nahlíží pod falešný povrch ke skryté skutečnosti a jednak naopak vyjadřuje princip kamufláže, masek a iluzí všeho druhu. Díky tomu je novinka nejvíce intelektuálním dílem dvojice.
O všech jejich snímcích se dá říct, že neodkazují k ničemu jinému než k jiným filmům. Odlesk to ale dělá na více úrovních než díla předchozí. Zjevné to začne být v okamžiku, kdy na scénu vstupuje mysteriózní padouch, který využívá hypnózy a sugeruje svým obětem, že jsou pouhými postavami ve filmu. Tvůrci v tomhle okamžiku poodstoupí na vyšší meta rovinu a začínají reflektovat samotné filmové médium jako prostor sugescí a přeludů. Dělají to přitom stejně fetišizujícím způsobem jako u celé své předchozí tvorby. Tentokrát reprodukují a intenzifikují nejen konkrétní filmové žánry, ale i přidružená média – plakáty, obálky knih, hvězdy a frančízy.
Snímek se ale zároveň nesnaží vypovídat o kinematografii žádnou „velkou pravdu“, stále je to hříčka, jen tentokrát Cattet a Forzani volí zdaleka největší hřiště, na jakém se kdy pohybovali. Kvůli tomu film odradil i některé dosavadní příznivce. Autorská dvojice je tu totiž dosud nejdále od samotného těla. Film stále nabízí mnoho čistě fetišistických scén, ale i ty působí konceptuálněji, protože tentokrát jsme mnohem víc ve sféře symbolů, do nichž se kůže obléká jako do šatů, které mají leccos ukrýt nebo přeformulovat.
Komplexnější je i vyprávění, které tentokrát potřebuje jasnější opěrné body a kauzálnější strukturu, takže občas působí těžkopádněji a klopotněji. Cattet a Forzani zkrátka museli ze svého stylu něco obětovat, ale na oplátku si tím otevřeli dveře do nových oblastí, ve kterých se poměrně suverénně zabydleli. Ve svém důsledném odhalování iluzivnosti filmu je Odlesk v mrtvém diamantu vůči svému žánru stejně poctivý, jako byly předchozí snímky k těm jejich. A v tomhle ohledu dává dobrý smysl i to, že se dvojice hodlá od těla ve svém dalším filmu vzdálit ještě víc – jejich další připravovaný film má totiž být animovaný.
Odlesk v mrtvém diamantu (Reflet dans un diamant mort). Belgie, Lucembursko, Itálie, Francie 2025. Režie a scénář: Hélène Cattet, Bruno Forzani, kamera: Manuel Dacosse, střih: Bernard Beets, hrají: Fabio Testi, Yannick Renier, Koen De Bouw, Maria de Medeiros, Thi Mai Nguyen ad., 87 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 27. 11. 2025).