Tvorba Davida Lynche jakoby neustále kladla odpor / Úvod k tématu
Připravovat téma o Davidu Lynchovi znamená vstupovat na území, které je na první pohled detailně zmapované. Přesto jako by neustále kladlo odpor – už jen z podstaty autorovy tvorby, jež nepřestává vzbuzovat množství otázek. Potvrdila to i loňská „záplava“ textů, vzpomínek či interpretací, které se vynořily po Lynchově smrti a definitivně ho usadily v panteonu moderní kinematografie. Rok po jeho skonu a zároveň symbolicky k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám se k Davidu Lynchovi vracíme, abychom znovu nastolili otázku, na niž existuje jen zdánlivě samozřejmá odpověď – co se vlastně skrývá pod přívlastkem „lynchovský“.
Tento pojem, který se pravidelně objevuje v reflexích Lynchova díla, se postupně proměnil spíše v pohodlnou nálepku odkazující k určitému typu atmosféry. O Lynchových filmech se často píše jako o snových, znepokojivých nebo iracionálních. Odborná i fanouškovská čtení se uchylují k motivům dvojníků, rozštěpených identit, zla dřímajícího pod povrchem všednosti nebo k nejednoznačnému rozhraní reality a fantazie či propojování banálního s hrůzným. Lynch bývá označován za surrealistu i provokatéra, který ignoruje divácká očekávání a odmítá ke svým filmům poskytovat jakékoli výklady. Tomu odpovídá také způsob uchopení jeho tvorby, kde se kromě klasické formální analýzy uplatňují poznatky z filozofie, psychoanalýzy nebo spirituality.
Lynchova poetika však nevyrostla z čistého tajemna. Je zakořeněná v americké kultuře, v rozmanitých žánrech (od melodramatu po noirovou tradici), výtvarném umění i hudbě. Vedle autorských voleb ji formovaly také konkrétní produkční okolnosti. Následující texty se proto pokoušejí proniknout o něco hlouběji za fasádu pojmů, které jméno David Lynch obklopují. Zkoumají, jak a čím se jeho poetika utvářela, jak se proměňovala v čase a proč zůstává stále svěží a přitažlivá. Jeho dílo nepojímají jako hádanku určenou k vyluštění, ale jako prostor, do něhož má smysl se opakovaně z různých perspektiv vracet.
Antonín Tesař zasazuje počátky Lynchovy tvorby do kontextu fenoménu „půlnočních projekcí“, kam se režisér zařadil svým celovečerním debutem Mazací hlava (1977). Odtud zároveň vedou stopy k pozdějšímu chápání termínu „lynchovský“. Matúš Slamka přibližuje Lynchův první televizní seriál Městečko Twin Peaks (1990) jako radikální počin, který v několika ohledech předběhl dobu, ale také jako příklad (ne)kompatibility režisérovy poetiky s televizní produkční kulturou. Martin Svoboda se zaměřuje na „nejméně lynchovský“ film Příběh Alvina Straighta (1999). V historických souvislostech ukazuje, jak tento „příliš krotký a klasický“ snímek zapadá do režisérovy filmografie i jeho uměleckého světonázoru.
Janis Prášil rozebírá filmy Lost Highway (1997) a Mulholland Drive (2001), jež sdílejí některé principy vyprávění, a dokazuje, že nemusejí být tak tajemné a zašifrované, jak se obvykle zdá. Luboš Ptáček se zabývá Lynchovým posledním celovečerním snímkem Inland Empire (2006) a přibližuje také zákulisí jeho vzniku, jež do značné míry vysvětluje pověst „nejvíce halucinogenního“ počinu celé režisérovy filmografie. Siarhei Samusevich se pak věnuje krátkometrážní tvorbě Davida Lynche, kterou často zastiňují jeho slavnější celovečerní projekty. Právě krátké snímky však poskytují přímý vhled do autorovy imaginace a v závěru života se staly jádrem jeho díla.