Nacházet jiné filmy / Editorial 162
Pokud bychom dávali dohromady seznam filmů se špatnou reputací, erotický thriller režiséra Adriana Lynea 9 a 1⁄2 týdne z roku 1986 s Kim Basinger a Mickeym Rourkem v hlavních rolích milenců chycených ve vyhroceném vztahu by na něm nejenže nechyběl, ale pohyboval by se na poměrně vysokých příčkách. Pověst podbízivého dramatu nevalných kvalit měl už v době svého vzniku. „Ta scéna s ledničkou a jídlem“ se stala ikonickou. Později se k tomu přidala aura filmu, na jehož place nejspíš nebylo vše v pořádku – Kim Basinger krátce po uvedení filmu do kin mluvila o tom, jak traumatickou a leckdy ponižující zkušeností pro ni jako pro ženu natáčení bylo.
Když 9 a 1⁄2 týdne kolega Antonín Tesař navrhl jako dalšího kandidáta do rubriky Flashback, věděl, že se ocitá, jak sám píše, tak trochu v pozici ďáblova advokáta. Možná se minul profesí. 9 a 1⁄2 týdne je podle něj „podnětnější, ambivalentnější a také důmyslnější, než čemu by nasvědčovala jeho pověst“. Hlavní hrdinka není „pasivní loutka a už vůbec ne bezduchý objekt mužské touhy, ale naopak aktivní činitelka, která si sama stanovuje hranice“. Smyslem Flashbacku je vracet se i k filmům zavátým pod nánosy určité pověsti či tradovaných dojmů, po jejichž odstranění ale nakonec vlastně najdeme jiné dílo.
Naopak reputace s každým filmem roste norskému režisérovi Joachimu Trierovi. Jeho paměťové rodinné melodrama Citová hodnota získalo letos Velkou cenu na festivalu v Cannes. Za tvorbou režiséra ovlivněného francouzskou novou vlnou, dílem Ingmara Bergmana nebo modernistickou literaturou se v čísle ohlíží Vojtěch Kočárník. Sleduje i to, jak každý jeho snímek „nabízí reflexi filmového média coby umělecké formy paměti“.
Paměť je stěžejní i pro dva dokumenty, které bych ráda zmínila. Jednak coby přemostění mezi minulostí a přítomností a jako cesta k zacelení historických i osobních traumat vzešlých z nacionalistických a válečných tření Balkánu ve snímku Oslí krása, který soutěžil na jihlavském festivalu a zařadili jsme jej do rubriky Zoom. Na webu Cinepuru pak najdete reflexi hojně diskutovaného a vynikajícího dokumentárního portrétu Riefenstahl. Sleduje různé strategie, kterými se první dáma nacistické kinematografie po válce dekády obhajovala. Podle Šárky Jelínek Gmiterkové je nejcennější „jako vyprávění o paměti, kterou někdo průběžně a důsledně pročišťuje a připravuje na předání dalším generacím.“
Když už jsme u té paměti, nezapomeňte, že Cinepur může být i krásný vánoční dárek.