Zasáhnout kulku kulkou / Dům plný dynamitu
Politických thrillerů o jaderné hrozbě v poslední době značně ubylo. V devadesátých letech snad i v důsledku úlevy z konce studené války vznikl z tohoto ranku jednak námořní thriller Krvavý příliv, jednak série volně provázaných filmů o analytikovi CIA Jacku Ryanovi, v nichž se jaderná hrozba vyskytovala hned dvakrát (Hon na ponorku, Nejhorší obavy). Přesto tyto snímky, pyšnící se hvězdnými jmény před kamerou i za ní, nezanechaly takovou stopu jako dva tituly z roku 1964 – tedy z politicky třaskavého období nedlouho po kubánské krizi, kdy byl svět jaderné katastrofě blíže než kdykoli předtím i potom. Bizarními momenty prošpikovaná satira Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu i formálně střídmější, realističtější drama Sidneyho Lumeta Selhání vyloučeno nabídly stylisticky rozmanité, poselstvím však obdobně zdrcující varování před lehkovážností, s níž tehdy šermovaly atomovými zbraněmi politické elity. Podobné myšlenkové podhoubí je znát i na novém snímku režisérky Kathryn Bigelow Dům plný dynamitu, jež „spící“ subžánr thrillerů zdařile, přestože vcelku provokativně oprašuje.
Explozivní debata
„Skutečně žijeme v domě plném dynamitu. Považovala jsem za důležité to říct, aby mohla nastat diskuse. Tento typ exploze mě zajímá – debata, jež následuje po filmu,“ řekla Bigelow o svém snímku. Nepřímo jím navazuje na své předchozí politické a válečné filmy Smrt čeká všude a 30 minut po půlnoci, novinka natočená pro Netflix má však blízko i k ponorkovému dramatu K-19: Stroj na smrt.
Úvodní titulky Domu plného dynamitu popisují, že globální mocnosti začaly po konci studené války svůj jaderný arzenál umenšovat, přesto i dnes existuje takové množství těchto zbraní, že paralela k sezení na sudu se střelným prachem není nepochopitelná. A ačkoli tomu první minuty filmu úplně nenasvědčují, Bigelow a scenárista Noah Oppenheim přistoupili k varovnému zvedání ukazováčku kreativně i podvratně.
Představí plejádu úředníků, agentů, poradců, vojáků i politiků, jasně zachycených jako špičkoví profesionálové úzkostlivě dodržující detailně sepsané procesy. U některých z nich (jako analytička v podání Rebeccy Ferguson, ministr Jareda Harrise nebo prezident hraný Idrisem Elbou) letmo nahlédnou do soukromí, díky čemuž je jejich pracovní nasazení ještě obdivuhodnější. Postavy se však vzápětí ocitají v zoufalé situaci, když se odkudsi z Pacifiku začne k americkému území blížit raketa s jadernou hlavicí.
Drahý protiraketový systém, jehož účinnost je srovnávaná s šancí na sestřelení letící kulky jinou kulkou, se neukazuje jako dostatečná ochrana a řídicích místností se začíná zmocňovat panika. Během necelých dvou desítek minut je třeba situaci vyhodnotit a podniknout příslušná opatření a tvůrci nabízejí tři perspektivy. Nejdříve pohled operativců, kteří se starají o technickou stránku rozkazů, následně vojenských a politických špiček sbírajících a interpretujících informace, a nakonec prezidenta, jenž musí učinit klíčová rozhodnutí – a stejně jako jednotlivé složky pod ním má k dispozici omezená data a ještě méně klidu na racionální zvážení všech pro a proti.
A právě v tom tkví jádro celého filmu. Přehlcenost technickým žargonem či důraz na procedurální realističnost evokující dokumentární „objektivitu“ nakonec jen maskují skutečnou křehkost institucí a mechanismů, na jejichž funkčnost se spoléhá. Dané situace mají totiž daleko do kontrolovaného prostředí, v nichž sady pouček a předpisů vznikají, a tak v posledku beztak záleží nikoli na technologiích, nýbrž na lidech – omylných, pochybujících a ovládaných emocemi. Přitom ale též nadstandardně inteligentních, odolných vůči stresu a oplývajících dalšími osobnostními kvalitami. Přesto však ani oni nejsou neomylní a ani propracované krizové scénáře nepředstavují neochvějnou pojistku před globálním kataklyzmatem. A forma repetitivního převyprávění týchž okamžiků skrze tři částečně odlišné perspektivy toto divácké znepokojení umocňuje, neboť ukazuje bezradnost a nejistoty figur ve stále vyšších a vyšších funkcích.
Působivá bezradnost
První část sevřeného triptychu je z konvenčního hlediska nejnapínavější. Do dopadu bomby zbývá osmnáct minut a během absurdně krátké doby je třeba vymyslet a zajistit potřebná opatření. Tam, kde by po zhruba čtyřiceti minutách skončila expozice klasického apokalyptického příběhu o jaderné válce a nastal by děsivý konflikt, však vyprávění končí – a vzápětí se ocitáme opět na začátku děje, nyní však z jiných úhlů pohledu. Tomuto formátu lze snadno vytknout, že složky amerického státního aparátu se od sebe v jednotlivých segmentech neliší dostatečně výrazně, aby proměna optiky nabízela zcela nové informace. I některé opakované dialogy působí nadbytečně.
Zároveň však přístup napomáhá vykreslit extrémní situaci, v níž se navzdory dechberoucím technologickým možnostem i procesní vybavenosti ocitli obyčejní lidé. Trefný kontrast představuje rekonstrukce bitvy u Gettysburgu, kterou shodou okolností jedna ze zainteresovaných postav sleduje. Jako kdyby s sebou vymoženosti 21. století přinesly i nepřehlednější a chaotičtější vedení války, než jaká zmítala Amerikou před 160 lety – tehdy vojenská generalita mnohem snáze věděla, o čem a s jakými následky rozhoduje, zatímco nyní se budoucnost planety řeší přes zmatenou videokonferenci s nejasnou a proměnlivou skladbou účastníků.
Z hlediska budování napětí je nejpůsobivější bezradnost, která s přibývajícími minutami zasahuje i exekutivní špičky. Krátce po uvedení filmu na Netflixu se Pentagon pochopitelně ohradil vůči zobrazené nedokonalosti dílčích procesů, tvůrci se naopak realističností zaklínají i nadále. Tento spor ale nakonec není až tak podstatný. Tým kolem Bigelow a Oppenheima totiž vytvořil politický i apolitický film zároveň. Na jednu stranu hrají napjaté mezinárodní vztahy prim, přitom ale tolik nezáleží na tom, kdo je zrovna u moci. Rozhodně tak nejde o políček současné americké administrativě či třeba upozornění na nevyzpytatelnost leckterých jiných mocností – Dům plný dynamitu spíše prostřednictvím propriet politického a špionážního thrilleru představuje ryze humanistický povzdech nad riziky, před kterými běžně zavíráme oči.
Dům plný dynamitu (A House of Dynamite, USA 2025) režie: Kathryn Bigelow, scénář: Noah Oppenheim, kamera: Barry Ackroyd, střih: Kirk Baxter, hudba: Volker Bertelmann, hrají: Idris Elba, Rebecca Ferguson, Gabriel Basso, Jared Harris, Tracy Letts ad., 112 minut, distribuce: Netflix (VOD, premiéra 24. 10. 2025)