Nalíčené pasti / Ji.hlava 2025
Jihlavští chodci mohli během 29. ročníku festivalu dokumentárních filmů potkat buddhistického mnicha, který se v oranžovém hávu procházel ulicemi středověkého města. Nešlo o žádné zjevení, ale o natáčení Noční pouti, dalšího z takzvaných chodeckých filmů tchajwanského režiséra Tsai Ming-lianga. V Jihlavě se prostřednictvím svých děl pomyslně potkali i Sergej Loznica, autor festivalové znělky zasazené do ukrajinského města Dnipro, a ukrajinský režisér Vitalij Manskyj, jehož Čas do zásahu z ukrajinského Lvova vyhrál cenu Česká radost. Nejlepším světovým dokumentem se stala syrová obrazová báseň z bolivijských dolů Stříbro.
Smrt umělé inteligence
Stříbro je tak trochu dítě pandemie. Polská režisérka Natalia Koniarz ho natočila během covidu, který ji uvěznil v Bolívii, na úpatí Cerro Rico, pověstné hory požírající muže. Horníci, kteří se vydávají do nekonečných tunelů nejvýše položeného stříbrného bolivijského dolu, skutečně v jeho útrobách umírají. Když je nezavalí skála ani neroztrhá výbušnina, dožijí se kvůli chatrnému zdraví průměrně čtyřiceti let. A to nad nimi ještě musí stát ďábel, ochránce horníků, kteří nevěří v sílu andělů.
Pro polskou režisérku však není ďábel nadpřirozená bytost, zosobňuje ho poptávka technologicky vyspělého světa po drahém kovu, bez něhož se neobejdou počítače, a tudíž ani umělá inteligence, hnací síla současného technologického pokroku. Problémem přitom není ani tak poptávka, jako spíš propast mezi realitou vyspělého světa a extrémní chudobou bolivijských horníků, kteří žijí v předindustriálních podmínkách.
Jako v podstatě agitka o postkolonialismu a exploataci zemí třetího světa by Stříbro zřejmě nevyhrálo, nebýt jeho výjimečné obrazové a zvukové působivosti. Kameraman Stanisław Cuske, který spolupracoval i na Zóně zájmu Jonathana Glazera, přetavuje realitu těžkého života, možná trochu provokativně, do obrazů výjimečné krásy. Proměňuje doly v jakousi magickou krajinu, ošlehanou alarmující absencí pravidel bezpečné práce a ambientním zvukem větru, sněhu nebo deště. Cuske nyní spolupracuje na novém filmu režiséra oscarové Idy, Pawła Pawlikovského, který se na Stříbru podílel jako výkonný producent.
Koniarz natočila sociální dokument a zároveň obrazový esej s obrysy archetypálního příběhu o staletí děděné robotě. Není to jen příběh generací hornických rodin, ale i místa, jenž sahá hlouběji než lidská minulost a možná i dál než naše budoucnosti. Umělá inteligence potřebuje bolivijské horníky a až jednou stříbro dojde, zemře.
Unavená válka
Lvovský rodák Vitalij Manskyj není na Jihlavě nováčkem. Promítaly se tam jeho snímky Od východu do západu slunce o setkání s dalajlamou, V paprscích slunce o Severní Koreji, Svědkové Putinovi o současném ruském prezidentovi nebo Gorbačov. Ráj o duchovním otci sovětské perestrojky.
Vítězná koprodukce Česka, Ukrajiny a Litvy Čas do zásahu zve do válkou zmítané země. Manskyj, který v roce 2014 po ruské anexi Krymu emigroval do Lotyšska, navštěvuje své rodné město a při té příležitosti natáčí tříhodinovou fresku, která připomíná zalidněná plátna vlámského malíře Pietera Bruegela. Třeba tím, že nesleduje jednotlivce, ale skupiny. Patří mezi ně běžní kolemjdoucí občané, vojenská kapela, jež hraje na pohřbech padlých vojáků, nebo hrobaři, kteří nestíhají kopat jámy na hřbitově hned vedle porodnice. Právě paradoxní koexistence života a smrti není nikde jinde podle Manského cítit tak silně ve Lvově.
Smrt vstupuje do ulic největšího města na západě Ukrajiny jinak, než jsme zvyklí z médií. Manskyj nenatáčí záběry z fronty ani obrazy bombových útoků. Válka do města přichází v nekonečném proudu mrtvých vojáků, pohřebních průvodů, slz a pietního ticha. Čas do zásahu je jako válečný dokument neobvyklý právě tím, že nevyobrazuje akutní válečný stav, ale život společnosti ve vleklém válečném konfliktu. Přítomnost smrti se stala novou normalitou, která se propisuje do každodenního života jako neustálý pocit nebezpeční a nejistoty. V této atmosféře se rodí budoucí společnost, pro kterou je přítomnost to jediné, co má, protože žádná budoucnost možná nebude.
Přesto právě mladá generace v Manského snímku svou životní energií tvoří protipól generaci zraněných a padlých. Čerství maturanti pořádají taneční party jako kdekoli na světě, jejich vůle k životu je nakažlivá. Podobně pozitivní sílu představuje solidarita většiny ukrajinského národa, který v ulicích Lvova ventiluje kolektivní trauma i frustraci z pocitu ohrožení pietními akcemi na počest padlých, oplakáváním mrtvých rodinných příslušníků i hněvem na Putina. Z války není unavená jen Ukrajina, ale i Evropa. Manskyj říká, že lidé si na válku začínají zvykat a nepřítelem teď není Putin, ale i spojenci, kteří mají čím dál větší sklon vyhovět protivníkovi výměnou za příslib míru.
Na Ukrajině se natáčel i Velký vlastenecký výlet. Robin Kvapil se tam nevydává, aby přinesl zprávu o lidském utrpení. Ukrajinu použil jako argument ve svém sociálním experimentu na převýchovu tří prorusky smýšlející spoluobčanů. O podobnou převýchovu se již pokusil Vít Klusák, který ve Světě podle Daliborka vzal neonacistu do památníku bývalého koncentračního tábora v naději, že postava v přímé konfrontaci s historickými fakty změní názor. Čekal marně, stejně jako Kvapil, který se odvážně rozbíhá hlavou proti zdi a doufá, že politickou otázku vyřeší emocemi a tím, že povolá k odpovědnosti za vysokou politiku lidi, kteří na ni nemají vliv.
S ironickou nadsázkou se na situaci válečné Ukrajiny dívá Loznicův krátký snímek Hodina paleontologie a připomíná, kam až jsme se jako lidstvo dostali. Malí školáci na exkurzi v kyjevském Národním přírodovědeckém muzeu plují na záplavě informací o pravěkých zvířatech, obklopeni vitrínami s kostrami lidských prapředků. Jako by se praostatky jízlivě vysmívaly druhu, který ovládl planetu a svoji vyspělost dokazuje tím, že na sebe shazuje bomby.
Hranice lásky
Bývalý sociální pracovník Martin Trabalík věnoval svůj celovečerní debut Co s Péťou? svému někdejšímu klientovi, statnému teenagerovi s vážnou poruchou autistického spektra. Nebyl jediný z autorů a autorek dokumentů zařazených do jihlavského programu, kdo se zaměřil na sociální tematiku. Barbora Chalupová ve Virtuálních přítelkyních prozkoumává zákulisí sexuální práce na platformě OnlyFans, Rakušanka Gabriele Neudecker ve wedLOCK tradWIFE mapuje návrat k patriarchálním vzorcům. O psychickém zdraví a postojích mladých lidí ke světu pojednávalo Dospívání přerušeno Norky Åse Svenheim Drivenes, Minimum lásky Maji Penčič nebo Přežít svou hlavu Petra Hátleho.
Právě Trabalíkův snímek, který tematicky navazuje na hraný Karavan Zuzany Kirchnerové, svoje téma přesahuje. Poukazuje na nedostatky systému podpory osob pečujících o těžce handicapované rodinné příslušníky. Především však pojednává o rodičovství. Péťova sestra Vanessa říká, že bratra je těžké milovat. Alespoň ona nastavuje hranice otci, který sebedestruktivně snáší násilné výpady syna s duševní poruchou a péči o něj obětuje vše.
Trabalík tvrdí, že Péťa svým agresivním chováním vybočuje a mezi klienty s autismem představuje extrém. Je zjevné, že režisér nechtěl snímkem pouze dojímat publikum a volbou ambivalentní figury, jež chvíli bezpodmínečně miluje a chvíli nenávidí, vyvolává divácký diskomfort. Nutí publikum překračovat vlastní hranice nejen ve vnímání syna, ale i jeho otce. Je to kristovská postava obětující se a bezpodmínečně milující. Můžeme se však ptát, nakolik je jeho situace výsledkem svobodné volby. Zda vypovídá více o lásce, pokoře a morálních kvalitách, nebo spíš o dostupnosti a úrovni podfinancovaných sociálních služeb.
Reflektované jihlavské snímky se dotýkají situace, v níž si člověk sám na sebe nalíčil past, dostal se do vleku globálního trhu, války nebo systému. Určité řešení nabízí slovenská režisérka Viera Čákanyová, která ve své postlidské trilogii FREM, Bílá na bílé a Poznámky z Eremocénu rezignovala na lidstvo spějící k zániku a budoucnost přenechává umělé inteligenci.
Její nejnovější snímek Bardo však dokazuje, že lidstvo snad ještě není ztraceno. Natočila ho na základě terapie tmou, která jí umožnila sestup do podvědomí. Výsledný obraz vytvořený umělou inteligencí tak nakonec vyvěrá z bytostně lidské zkušenosti.