Korporace, konspirace, konec světa / Bugonia
Řecké slovo bugonia odkazuje k mýtu o zrození včelstva z kravských těl, pokud při jejich zabití není uroněna ani kapka krve. Bugonia se jmenuje i nejnovější film představitele takzvané řecké divné vlny režiséra Jorgose Lanthimose. S ambivalentním pojmem pracuje doslovně i metaforicky jako se symbolem zrození čehosi nového, možná dokonce lepšího, z mrtvého systému.
V Bugonii Lanthimos konfrontuje dva rozdílné vesmíry. První z nich reprezentuje úspěšná ředitelka významné farmaceutické společnosti Michelle Fuller. Její myšlenkový i třídní protipól tvoří Teddy Gatz a jeho bratranec Don, kteří žijí v izolaci živené konspiračními teoriemi. Oba skálopevně věří, že jako jediní odhalili blížící se zkázu civilizace, jejíž záchrana tak leží na jejich bedrech. Právě Fuller podle nich zastupuje mimozemské bytosti nazvané Andromeďané, kteří plánují zničit Zemi. Ředitelku firmy proto unesou, pomocí různých preventivních opatření jí zabrání v kontaktu s dalšími příslušníky mimozemské rasy a přesvědčují ji, aby jim pomohla odvrátit nevyhnutelný konec. Teddyho a uvězněnou ženu navíc pojí ještě událost z minulosti – jeho matka momentálně leží v nemocnici v kómatu poté, co podstoupila klinické testy na lék vyvinutý firmou, kterou Michelle vede.
Drama je přiznaným remakem jihokorejského Jigureul jikyeora! (v překladu Zachraňte Zemi!). Snímek měl nejprve zpracovat režisér původního komediálního thrilleru Jang Joon-hwan ve spolupráci s Arim Asterem v roli producenta. Jang nakonec od projektu ustoupil a nahradil ho Lanthimos. Aster producentem zůstal a Bugonia jde shodou okolností do kin ve stejném roce jeho snímek Eddington, který se také dotýká dezinformací a společenské polarizace.
Lanthimos spolu se scenáristou Willem Tracym dělí děj filmu na tři kapitoly a jihokorejskou předlohu mírně upravují. Originální film funguje jako excentrický žánrový hybrid, v němž se charakteristické žánrové prvky neprolínají, ale navzájem nahrazují. Z černé komedie se stává torture porn horor, který se mění v detektivní příběh a přechází v apokalyptickou sci-fi. I podobné scény divák sleduje několikrát, pokaždé v odlišném tónu. Zatímco některé pasáže z brutálního výslechu ředitele firmy v původním filmu (v remaku je nahrazen ženou) působí komicky, jindy vyznívají vyloženě hororově. Lanthimos s žánrovými nuancemi i emocemi nakládá s větší civilností, výbuchy afektu u něj nepřicházejí nahodile, ale jako katarze konverzačního napětí. Rovněž humor v jeho podání působí usměrněně, ačkoli rovnováha mezi ním a vážnějšími scénami občas selhává.
Člověk jako škůdce
Skutečně výraznou změnu představuje především sociální rozměr filmu. „Mám obrovskou touhu tvořit a zahanbovat,“ řekl na adresu sociální dynamiky svého snímku už režisér předlohy Jang v roce 2003. V kontextu aktuálního dění a společenských nerovností je to ale až Lanthimos, kdo sociální linku staví do centra.
Střet Michelle s Teddym totiž není pouhou válkou mezi lidskou a (domnělou) mimozemskou rasou, ale především rozporem mezi třídními vrstvami. Dravá ředitelka svým zaměstnancům blahosklonně dovoluje odcházet v 17.30 (alespoň pokud mají vše hotové) a kancelářský stůl jí zdobí vlastní portrét na obálce časopisu Forbes a fotka s Michelle Obama. Michelle svým životním stylem, povahou zaměstnání i způsobem, jak mluví, jednoznačně reprezentuje odlidštěnou ideu „korporátního zla“. Teddy pracuje ve skladu, který spravuje Michellina společnost, a žije v malém domku (alias „základně odporu lidstva“) se svým příbuzným. Osamělé dny tráví konstrukcí složitých teorií o fungování světového řádu a plánováním záchrany lidstva.
Na odlišnost vesmírů obou protagonistů upozorňuje i formální stylizace a kamera Robbieho Ryana. Zatímco Michelle ráno po vzoru Patricka Batemana prochází sérií kosmetických i sportovních rituálů zasazených do neosobního a vizuálně chladného luxusního domu, její únosci rokují o svém plánu a společně posilují v přeplněném obývacím pokoji snímaném v teplých barvách. Obě formální techniky se následně scházejí v ústředním sklepení. Kamera zde, kromě změny dominantních barev, pomocí snímání jednotlivých postav reflektuje i transformaci mocenské dynamiky.
Společenská nerovnováha mezi postavami trvá i poté, co se role prohazují. Michelle s oběma muži zkouší racionálně vyjednávat za použití jakéhosi korporátního newspeaku a emoce si dovoluje pouze ve chvíli, kdy je sama. V Teddym se naopak pere o pozornost hněv, výsměch a stále výrazněji také strach. Lanthimos v jejich interakcích ukazuje, že dezinformacemi svázané postavy dokážou nakonec působit mnohem lidštěji než bohatí kapitalisté. A na osudu Země jim pravděpodobně záleží o dost více, protože dobře vědí, že o ně se v případě krize nikdo starat nebude.
Lanthimosův Teddy si například úzkostně všímá kolapsu kolonií včel, ze kterého viní pesticidy vyvinuté firmou z Michellina portfolia. V úhynu zvířat vidí předzvěst kolapsu celé civilizace. A viník bude v jeho očích v obou případech stejný. Bugonia v tomto ohledu pokládá podobné otázky jako režisér oscarového Parazita Pong Džun-ho: kdo je skutečným cizopasníkem dnešního světa? Jsou to ti, již se dopouštějí nemorálních činů? Nebo ti, kteří jim nedávají jinou možnost?
V určitý moment Lanthimos dokonce mimozemskou linku téměř opouští. Michelle se stává jednoduše škůdcem, na jehož původu nezáleží. Její působení na lidstvo má dle Teddyho na Zemi a její obyvatelstvo stejně ničivý dopad jako mimozemská invaze. Konání obou mužů se stává odpovědí na svět, kterému již nerozumějí a v jehož fungování se snaží pomocí konspirací zoufale najít smysl. Lanthimos diváka místy nechává tápat, zda samotný Teddy vůbec věří tomu, co hlásá. A zda na tom, kde leží pravda, vůbec záleží.
Od krutosti k pokoji
Scénář Willa Tracyho, autora obdobně sociálněkritických děl, jako je horor Menu či seriál Boj o moc, předpokládá, že divák do děje vstoupí se soucitem k oběti, tedy k unesené ředitelce. Diváckou empatii tak v průběhu děje převrací. Teddy například ve srovnání s korejským originálem působí méně jako pomýlený konspirátor a více jako produkt systému, který mu zahubil matku a nechal ho propadnout deziluzím. Sekunduje mu navíc důvěřivý bratranec Don s mentálním handicapem. Teddy s ním pod záminkou příbuzenské lásky manipuluje, stejně tak ho ale ovlivňuje Michelle, která v mladíkovi správně identifikuje slabší článek dua.
Zatímco jediným Michelliným projevem lidskosti zůstává prozpěvování písně americké zpěvačky Chappell Roan při řízení auta, Teddyho a Dona spojuje hluboký vztah. Pravidelně o sobě pochybují, chybují a působí jako prostředky humoru. Lanthimos jim projevuje natolik evidentní pochopení, že občas nebezpečně balancuje na hranici snesitelnosti.
Řecký režisér se ve své novince neuchyluje ke krutosti charakteristické pro jeho poslední antologický snímek Milé laskavosti. Ty, jménu navzdory, se svými postavami nakládaly s nemilou poťouchlostí až fatalistickým pesimismem. Tuto krutost ještě umocnilo srovnání s předchozími divácky přívětivějšími Chudáčky, stylizované variaci na Frankensteina, ve které se dítě v těle dospělé ženy vydává na odyseu za emancipací i pochopením fungování světa kolem sebe. Navzdory důrazu na různé podoby utrpení a nespravedlnosti se Chudáčci přesto v závěru dokázali obrátit k naději.
Největší cynismus se nakonec v Bugonii projevuje v Lanthimosově vyobrazení dialogu v době postfaktické. Mezi oběma stranami ústředního střetu navzdory množství konverzačních scén neexistuje možnost dialogu. Ani jedna z postav se nepokouší o pochopení té druhé a každá se vlastním způsobem dopouští brutality. Lanthimosově novince přesto chybí vyloženě sadistické tendence typické pro některá dřívější díla. V současném zmaru se mu navzdory nevyhnutelnému (a na první pohled tragickému) závěru snímku daří objevit smíření.
Bugonia, Irsko, Jižní Korea, USA 2025, režie: Jorgos Lanthimos, scénář: Will Tracy, kamera: Robbie Ryan, střih: Jorgos Mavropsaridis, hudba: Jerskin Fendrix, hrají: Emma Stone, Jesse Plemons, Aidan Delbis, Stavros Halkias, Alicia Silverstone ad., 118 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 30. 10. 2025)