Deníkový film jako intimní symptom světa / Osm milimetrů rodiny
Vizuální záblesky, spontánní imprese, mlhavé a roztříštěné obrazy všedních okamžiků i zlomové globální události. Debutující režisér Michal Böhm ve svém intimním autoportrétu Osm milimetrů rodiny, uvedeném na loňském MFDF Ji.hlava, zaznamenává šest let svého života. Křehký snímek, natočený na osmimilimetrový filmový materiál, navazuje na estetiku deníkových filmů Jonase Mekase. Podobně jako Mekas v Diaries Notes & Sketches, také Böhm poetizuje každodennost a svět kolem sebe. Kamera těká mezi pomíjivými okamžiky a událostmi. Svébytným jazykem vypráví o sobě a o lidech i okolnostech, které ho tvarují. Obrazy, jež za sebe dynamicky skládá, vytvářejí síť vnitřních a vnějších vazeb. Sledujeme autorův rozchod s partnerkou, nový vztah, vážnou nemoc matky, svatby a porody. Zaznamenány jsou i demonstrace, pandemie, začátek války na Ukrajině či neviditelné společenské tlaky. Na pozadí autoportrétu pak Böhm zkoumá také svou touhu po otcovství.
Zvnitřnělý tlak
Právě význam a podoba rodičovství představovaly průvodní téma. Prvotním záměrem bylo zachytit soužití s tehdejší partnerkou Bárou a jejím malým synem. Rozpad vztahu však zamýšlený koncept narušil. Vztahový portrét se mění v introspektivní pátrání po kořenech autorovy touhy po rodičovství, kterou částečně formují zvenčí jeho vztahy.
Ve vyprávění externí tlak zastupuje primárně režisérova matka. V jedné scéně prohlásí, že vždy snila o velké rodině, a místo toho je sama. Nepřímý nápor přichází i ze strany Böhmových kamarádů, kteří rodiny zakládají. Umělec tak zachycuje vlastní frustraci z neustálého „selhávání“ při snaze dohnat či uspokojit své okolí a současně se snaží o pochopení své autentické touhy. Zde leží nejhlubší etický problém snímku. Böhm nápor totiž přenáší na partnerku Sašu. Podporuje tak společenský tlak na ženy, aby naplnily svou „mateřskou povinnost“. Mnohovrstevnatá tenze ústí v pocit nedostatečnosti a taktéž nenaplněnosti partnerského vztahu. Režisér tak napětí sám zažívá a dál jej reprodukuje. Pnutí v dokumentu zachycují intenzivní konverzace a sebereflexivní scény.
Rodičovství a rodinný deníkový film mají společnou funkci. Vytvářejí archiv, stopu, důkaz o existenci. V tomto ohledu režisér ohledává, jak být dobrým otcem a tvořit zdravé vztahy. Nejvíce je jeho tázání patrné ve scénách, kdy se vrací k archivním videím z dětství, které natáčel jeho zesnulý otec. Vystihuje, jak těžké je vytvořit vztah mezi otcem a dítětem, jak obtížné je pojmenovat vzájemné city a skutečně se sblížit. Böhm tak mimo jiné zachycuje absenci mužských vzorů. Autorovy úvahy otevírají i obecnější polemiku. Přemýšlí o současném stavu světa v rozkladu a klade si otázku, zda je do takového prostředí vůbec správné přivádět děti.
Napětí v autobiografickém vyprávění
Při myšlení o formátu deníkového filmu vyvstává zásadní otázka: jak vyprávět sám o sobě a zároveň nevytvářet idealizovaný obraz? Böhm při úvahách o pnutí mezi autenticitou a přizpůsobováním obrazů v rozhovoru pro ČT art prohlásil: „Když říkám nějakou volovinu, musí to tam zůstat, aby postava mohla projít vývojovým obloukem a její proměna tak byla výraznější a pravdivější.“ V tomto duchu pak zařazuje záběry, v nichž vyvíjí konstantní tlak na partnerku Sašu, která děti zatím neplánuje, či kamerou „zírá“ a sexualizuje ženská těla.
Napětí mezi autenticitou a inscenací zostřuje zvuk. Osmičková kamera jej ze své podstaty nedokáže zachytit. Veškeré rozhovory tak vznikaly zpětně a k obrazům byly dosazeny tak, aby vytvořily celistvý význam. Situace tedy nejsou jen zachyceny, ale (re)konstruovány a významově usměrňovány. Život je chápán jako tvárný materiál. Ten je pomocí filmového média možné strukturovat a držet pod kontrolou. Všední a soukromé okamžiky jsou dramatizovány pro potřeby vyprávění. Zdánlivá nahodilost a útržkovitost okamžiků získává specifický tvar i trvání. Pohled kamery-autora proměňuje neustálé plynutí každodennosti v konkrétní obrazovou stopu, střih a zvuk v pečlivě koncipovanou narativní linku.
Skutečnost, že Michal Böhm je profesí střihač (Chyby, Švábi, Dobré ráno, Brno!), není marginálním biografickým faktem, ale zásadním předpokladem k rozkrytí vrstev snímku. Ze své pozice rozhoduje, jaké okamžiky zůstanou, co bude vyloučeno a co získá význam. Má kontrolu nad vlastní reprezentací, ale také určuje obraz svých blízkých. K tomuto faktu však Böhm přistupuje vědomě a přiznává, že jeho partnerka Saša mu celý film pomohla dokončit.
Dokumentární autoportrét Osm milimetrů rodiny je archivem každodenních okamžiků, niternou sondou do komplikovaných rodinných vazeb a hledáním jistoty v nestabilních romantických vztazích. Neviditelné napětí mezi vnějším tlakem a vnitřními rytmy lze stopovat na úrovni společenské (tlak na rodičovství), i formální a stylistické (spontánnost v kontrastu se stylizací obrazů). Autobiografický formát tak umožňuje zachytit a rozklíčovat to, co zůstává nevyslovené, abstraktní či skryté. Lze tak získat kontrolu nad tím, jak o sobě uvažujeme, tvořit si vlastní svět navzdory vnějším podmínkám a globálním krizím.
Osm milimetrů rodiny. ČR 2025. Režie, kamera, střih: Michal Böhm, hudba a zvuk: Anna Hokešová, 83 minut, distribuce: Vernes (premiéra v ČR 2. 12. 2025).