Podvolit se s radostí / Pillion
O britském filmu Pillion se mluví jako o dom-comu – tedy svérázné variaci na romantické komedie, kde složenina názvu odkazuje k submisivně-dominantní dynamice v BDSM vztahu –, ale i jako o empatickém filmu o lásce, esenciálně britském snímku či o neskandálním vhledu do motorkářské gay BDSM subkultury. Reflexe se celkově pohybují na hraně mainstreamového a subkulturního chápání, podle toho, jak kdo přistupuje k jeho tématice. Dává to smysl, protože na stejné hraně balancuje i samotný snímek.
Celovečerní debut Harryho Lightona vypráví o mladém muži z Londýna jménem Colin, který žije s rodiči, zpívá v barbershop kvartetu a vydělává si tím, že dává pokuty za parkování. Jednoho dne naváže milostný vztah s motorkářem Rayem, který ho uvede do životního stylu queer BDSM bikerů. Pillion je anglický název pro sedadlo spolujezdce na motocyklu.
Snímek vznikl podle šest let starého románu Adama Mars-Jonese Box Hill, jenž vypráví stejný příběh, ovšem zasazený do sedmdesátých let. Lighton v rozhovorech mluví o tom, že se v řadě ohledů snažil dodržet tón původní knihy, ale zároveň se od ní v důležitých ohledech odchýlil – už tím, že z mnohem více homofobních 70. let posunul děj do současnosti.
Pillion je v jistém ohledu bezesporu subkulturní film, ale rozhodně jiného typu než třeba proslulý Scorpio Rising Kennetha Angera. Zatímco undergroundová klasika ze šedesátých let působí jako přiznaně fetišistický sled konfrontační obrazů, který nechává zcela na diváctvu, jak se s ním vyrovná, Lighton svůj snímek důsledně koncipuje jako ponor do této subkultury „zvnějšku“. Od začátku sleduje Colina, který se nejprve seznamuje s Rayem a teprve postupně i s bikerským životním stylem. Jeho rodiče zároveň sice mají od začátku naprosté pochopení ohledně jeho homosexuality, ale jeho novou pozici submisiva v BDSM vztahu tak snadno nechápou.
Podvratnost Lightonova filmu je ale mnohem subtilnější. Pillion totiž neslouží jako civilní úvod do subdominantních vztahů a cesta k jejich lepšímu porozumění. Naopak, ústřední vztah Colina a Raye zůstává v mnoha ohledech nedořečený a záměrně nerealisticky stylizovaný. V anketě deníku Guardian, kde Pillion komentuje příslušnictvo queer bikerské komunity, zazní postřeh, že se ve filmu příliš neřeší problematika souhlasu, která je pro fungování právě téhle sexuální preference klíčová. Ve snímku, jenž chce uvést do každodennosti vztahů mezi queer bikery, by takové téma bylo očekávatelné.
Lightonův film ale každodennost neukazuje. Ray v něm nevystupuje jako realistická postava, ale jako záhadný, fascinující cizinec, který ani Colinovi nikdy úplně nezdomácní. Respektive v okamžiku, kdy by měl zdomácnět, místo toho z příběhu zmizí. Právě v jeho postavě ztvárněné Alexandrem Skarsgårdem na sebe nejsilněji naráží různé stylizace, mezi nimiž film nápaditě osciluje.
Na jednu stranu je to uhrančivá figura od začátku do konce stylizovaná tak, aby byla vnímaná Colinovýma zamilovanýma očima. Od prvního momentu je plně ve své dominantní roli. Nemusí o nic žádat a nemusí se na ničem domlouvat. Jemný humor filmu vychází právě z toho, s jak věcnou a lakonickou převahou dominuje nad Colinem v jejich konverzacích. Ray, který je klasicky krásný a zásadně „nad věcí“, navíc tvoří ostrý protipól nejistému, expresivnímu a zdaleka ne tak pohlednému Colinovi, jehož hraje Harry Melling.
Téměř se zdá, že Ray je zosobněním dokonalého domíka. V řadě scén ale zároveň projevuje chvilkovou váhavost a nejistotu a vyhýbá se situacím, které by mohly ohrozit jeho suverenitu. Jeho postavu to přitom nedělá realističtější. Jen je v těchto scénách evidentní, jak křehká a v reálném světě nedosažitelná jeho dominantní pozice ve skutečnosti je. A odpovídá tomu i jeho odchod ze scény, který přichází přesně ve chvíli, kdy Ray vystoupí z role a konečně se stane Colinovým partnerem se vším všudy. Tím ale zároveň zmizí, protože dosud existoval jen jako romantická fantazie.
Právě díky Rayovi lze říct, že je Pillion dom-com, v němž zamilovanost mizí přesně ve chvíli, kdy měla být naplněna. Je ale i filmem o bikerské subkultuře. Ve vztahu Colina a Raye ji totiž neukazuje takovou, jaká reálně je, ale v její ideální podobě, kde do sebe sebestylizace jejích členů hladce zapadají.
Podobným principy jako celá vypravěčská strategie filmu se řídí i pojetí sexuálních scén. Na jednu stranu je tu princip postupného objevování a gradování toho, kolik snímek kdy ukáže (a týká se to dokonce i Rayova penisu). Uplatňuje se tu ale i ironie vkládaná do dynamiky dialogů obou hrdinů. Tvůrcům se daří v sexuálních scénách zpřítomňovat subdominantní rozložení pozic i připomínat, že jde o hraní určitých rolí s vlastní dramaturgií a vývojem. V sexuálních scénách Ray často vytváří u Colina určitá očekávání, jež pak nečekaně naruší nebo naplní.
Stylizace na hraně romantické fantazie je patrná i v efektním audiovizuálním stylu. Dokáže vytěžit maximum fotogenie nejen z představitelů hlavních rolí, ale i z atraktivity motocyklů a nočních jízd i ze samotné sexuality. I tady vládne ironie, ať už ve střihové skladbě, která kopíruje zmiňovanou dynamiku ironického (ne)naplňování očekávání, nebo v použitých písních spadajících obvykle do romantického popu, od italské klasiky Chariot od Betty Curtis přes hity osmdesátých a devadesátých let jako I Think We're Alone Now, jejichž kontext tu je také více či méně podvratně hravý.
Pillion tak spadá do trendu zapojování queer sexuality do mainstreamu. Dělá to navíc rafinovaně, protože skrývá víc, než se na první pohled zdá. Stejně jako v popu i v BDSM vztazích v něm jde v první řadě o podmanivost. Stejně jako Ray po Colinovi i snímek po diváctvu žádá, aby se podvolilo, aby přistoupilo na jeho hru a řídilo se jejími pravidly. A dělá to přesvědčivě.
Pillion. UK, Irsko 2025. Režie a scénář: Harry Lighton, kamera: Nick Morris, střih: Gareth C. Scales, hudba: Oliver Coates, hrají: Harry Melling, Alexander Skarsgård, Douglas Hodge, Lesley Sharp, Jake Shears ad., 107 minut, distribuce: Bionaut Zero Gravity (premiéra v ČR 26. 3. 2026).