Intergalaktický skok důvěry / Den odhalení
Spielbergův Den odhalení je často popisován jako zásadní anebo totálně pomýlená alegorie o důvěře v média, zatajování informací a celospolečenském dialogu. Je to trochu zvláštní, protože na tohle téma dojde až zhruba v posledních dvaceti minutách filmu. I v tomhle ohledu tak režisérova novinka vlastně navazuje na jeho slavné ufologické sci-fi Blízká setkání třetího druhu, z nějž si většina lidí také pamatuje zejména monumentální finále zachycující první kontakt s mimozemšťany.
Před závěrem Dnu odhalení se totiž odehrává relativně přímočará variace na již poměrně starou disciplínu špionážních techno-thrillerů – totiž na běh s médiem plným kompromitujících materiálů na mocnou instituci. Tahle tradice se táhne od analogových dob, kdy šlo o mikrofilmy ve snímcích jako Zátah na Jižní ulici nebo Na sever severozápadní linkou, přes diskety a USB disky v Síti či Nepříteli státu až po futuristický princip dat uložených přímo uvnitř lidských mozků v Johnny Mnemonic či Spielbergově Minority Report. Děj Dne odhalení je téhle šabloně zcela podřízený.
V podstatě od první scény se publikum s hrdiny neustále pohybuje na ose odhalení-útěk-úkryt-odhalení a tak dále. Spielberg přitom předvádí jednu precizně zinscenovanou napínavou scénu za druhou, od telepatických výslechů a psychického nátlaku po opulentní honičky v dopravních prostředcích. Témata postupně nastoluje jako by mimochodem v dějových mezihrách mezi těmito napínavými scénami. Pro část Spielbergovy tvorby jsou to témata bilanční a s médii a právy na pravdivé informace příliš nesouvisí.
Spielberga si máme tendenci ze zvyku spojovat s fenoménem blockbusteru, ale pro jeho režijní tvorbu tahle asociace už dávno neplatí. Ani jeho nejvíc „blockbusterový“ film z posledních deseti let Ready Player One se nedrží stejných vzorců jako současné franšízové megafilmy. Spielberg je kategorie a značka sama pro sebe – osobnost ne úplně autorská, ale spíš garantující specifickou perspektivu vůči zavedeným hollywoodským žánrům. Ve Dni odhalení si většinu času hraje s osvědčenými thrillerovými postupy sahajícími až k Alfredu Hitchcockovi. Používá k tomu barevnou paletu a paranoidní nadpřirozeno odkazující nejvýrazněji k Hollywoodu sedmdesátých let. Fakt, že tyto tendence nejsou v současných blockbusterech příliš atraktivní, je mu přitom lhostejný.
Scénář Davida Koeppa mu k téhle žánrové poctě dělá ideální osnovu. Zároveň ale Spielbergovi umožňuje vrátit se k řadě motivů ze svých starších filmů, primárně k „ufologickým“ sci-fi, kam patří Blízká setkání, E.T. Mimozemšťan, Válka světů nebo Indiana Jones a království křišťálové lebky. Předně oprašuje téma mimozemšťanů, které je díky dlouhé tradici konspiračních teorií dodnes poměrně citlivé.
I když by k tomu film mohl svádět, je scestné vůbec přemýšlet, jestli ufologickým konspiracím přitakává, či ne. Spielberg totiž mimozemšťany nikdy nepojímal jako reálnou možnost. Na druhou stranu je ale ani nepoužívaly jako zástupný symbol. Mimozemšťané jsou u Spielberga zásadně a primárně zdroj úžasu. Při sledování jeho sci-fi filmů je třeba mít na paměti, že režisér patří do generace odchované fantastikou 50. let, zejména seriálem Zóna soumraku, na nějž se ostatně sám několikrát ve své tvorbě odvolává. Povídková série Roda Serlinga stála právě na představě, že i ve dvacátém století mohou středostavovští Američané zažívat pocit podobný náboženskému zázraku, a to díky fantastickým možnostem moderní vědy a technologie. Obyčejní hrdinové těchto příběhů zcela proměňují svá životní přesvědčení ne díky božím zásahům, ale díky lidským technologiím a úkazům přicházejícím z vesmíru.
Spielberg se ovšem zároveň hlásí k židovské tradici (byť ne nutně ke klasickému judaismu) a fenomén zázraku v různých obměnách prochází napříč celou jeho tvorbou. Proto mají náboženství a fantaskní prvky v jeho filmech řadu paralel – rozhodně nejsou zaměnitelné, ale spíš v mnohém analogické a v dialogu. Archa úmluvy v prvním Indiana Jonesovi je biblická relikvie i mocný fantasy artefakt. Naklonovaní dinosauři z Jurského parku jsou hororová monstra a zároveň (jak říká postava matematika chaosu Iana Malcolma) hříchem vůči řádu přírody. V nitru virtuální reality z Ready Player One se skrývají odkazy směřující k postavě jeho demiurga.
Mimozemšťané bývají u Spielberga hroziví (Válka světů), étericky unikaví (Blízká setkání třetího druhu) i roztomile nemotorní (E.T.) a ve Dnu odhalení jsou především bytostmi trpícími kvůli lidské krutosti (v další ze Spielbergových aluzí na trauma holocaustu). Vždycky ale prvotně budí absolutní „numinózní“ úžas. Obvykle se zjevují postupně, s ohromujícími vnějšími schopnostmi a při prvním setkání obvykle vystupují ze záplavy bílé záře. Zázraky modernity si tu podávají ruce se zázraky náboženských tradic.
Ve Dni odhalení je taková paralela zcela doslovně. Jedna z postav, která o existenci pokusů na mimozemšťanech ví, je věřící a přímo o svém přesvědčení mluví se svou duchovní mentorkou – jeptiškou. A dozví se od ní tezi, která vlastně usmiřuje víru v Boha s vírou v inteligentní mimozemský život. Zveřejnění důkazů o existenci mimozemšťanů na Zemi tak není třeba chápat ani jako souhlas s konspiracemi, že jsou tyto teorie pravdivé, ale ani jako metaforu přijetí náboženské víry. To první by bylo příliš doslovné, druhé zase příliš metaforické. Spielberg nás prostě jen nechává zakusit možnost, že se něco takového stane a že v takovém případě je třeba být změně otevřený.
Opakuje se tu také pro Spielberga charakteristický motiv, který jde rovněž mimo témata související s post-faktickou situací veřejného života: telepatie, jasnovidectví a ovládání myšlenek druhých. Do myšlení postav se navíc prolamují jak „hodné“, tak „zlé“ síly. Vedoucí tajné agentury se díky mimozemskému artefaktu může vnořit do cizí mysli a získávat z ní informace, nebo ovládat chování druhých. Právě díky tomu má neustále znovu a znovu přehled o tom, kde se prchající hrdinové ukrývají.
Ještě radikálnější do nitra hlavních postav ale vstupují mimozemšťané, kteří každého z dvojice hrdinů vybaví jinou sadou mimosmyslových schopností. V případě meteoroložky Margareth to skoro vypadá, jako kdyby „přeprogramovali“ její mysl na jakýsi lidský hardware. Analogie mozku a počítače, která fascinovala Philipa K. Dicka, autora předlohy Spielbergova Minority Report , i autory cyberpunku, není ale ve Dni odhalení tak filozoficky zneklidňující jako u Dicka, ani tak přízračně pragmatická jako třeba u Williama Gibsona. Spielberg ho chápe jako další formu „volání“, které ovládá řadu jeho filmových postav.
Mnoho z nich převrátí svůj dosavadní život, protože se jim dostane jakéhosi vnuknutí, které je přivede na cestu, jíž nakonec musí obětovat svůj dosavadní životní styl. Většina děje Blízkých setkání třetího druhu se točí kolem hrdinova nevysvětlitelného, ale neodolatelného puzení zamířit na horu k „prvnímu kontaktu“. Mimozemšťané tu také působili nejprve hrozivě a cize, ale nakonec se ukázali být ochotnější k dialogu. Ve Dnu odhalení jde o stejný pohyb, od strachu k důvěře, ale tentokrát má být překonána nedůvěra nikoli v mimozemšťany, ale v lidstvo. V obou případech se film dotýká motivu podvolení se, přijetí, sejmutí obranného brnění a přímému vystavení se čemusi, co je připraveno nás přijmout a prostoupit.
A v tomhle ohledu jsou Spielbergovy filmy zrádné. Režisérovi v nich totiž jde víc o evokování určitého prožitku než o prezentování rozumových tezí. Jeho filmy jsou emotivní, nikoli intelektuální. Nejhorší způsob, jak je sledovat, je nechat se jimi strhnout a pak na jejich citovém působení stavět racionální argumentaci. Spielbergův nový film se nesnaží nás přesvědčit, že vládní pokusy na mimozemšťanech jsou reálné, ani že důvěryhodná média hrají zásadní roli ve veřejné debatě.
Den odhalení se přísně vzato nesnaží přesvědčit o ničem konkrétním. Není to obraz skutečnosti, ale moderní mýtus. Podmanivě se dotýká archetypálních mystických vyprávění o duchovní proměně člověka. Neříká vlastně nic jiného než to, že existují síly, které nás přesahují a kterým se vyplatí se plně odevzdat. Což je zrádná a nebezpečná idea. Jenže zrádné a nebezpečné byly filmy velkého mistra hollywoodského vyprávění vždycky.
Den odhalení (Disclosure Day). USA 2026. Režie: Steven Spielberg, scénář: David Koepp, kamera: Janusz Kamiński, střih: Sarah Broshar, hudba: John Williams, hrají: Emily Blunt, Josh O'Connor, Colin Firth, Eve Hewson, Colman Domingo ad., 145 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 11. 6. 2026).