Život je dům plný hrůz / Widowʼs Bay
Starosta malého ostrovního městečka Tom Loftis má sen. Touží z něj udělat dokonalou letní destinaci, kam se pohrnou turisté z pevniny, podobně jako na slavný ostrůvek Marthaʼs Vineyard. Vhodné podmínky by tu byly: Widowʼs Bay má bohatou historii, malebné zátoky s romantickými výhledy na oceán i vyhlášenou humří kuchyni. Okolí ovšem snaživému úředníkovi hází ohledně jeho geniálního plánu klacky pod nohy. Noc předtím, než na ostrov dorazí úpěnlivě očekávaný novinář z The New York Times, aby sepsal ódu na jeho krásy, zmizí v houstnoucí mlze námořník. Pro Loftise je to jen nešťastně načasovaná tragédie, ale podivínský důchodce Wyck vykřikuje cosi o blížící se apokalyptické bouři a probuzení temných sil, jimž je údajně ostrov zasvěcen.
V obklopení pověrčivých kolegů z radnice i starousedlíků, kteří ve všem spatřují znamení zla, je čím dál těžší zachovat si racionalitu. Vždyť i zdánlivě nevinný pohled do kalendáře s vlčí tematikou nabízí pro měsíc červenec namísto vznešených šelem výjev spektakulární havárie kamionu, jako by šlo o předzvěst krachu nejenom turistické sezony. Podobných podprahově zneklidňujících situací a detailů je napříč desetidílným seriálem z produkce Apple TV Widowʼs Bay plno, ale přes nános povědomých strašidelných zápletek o prokletých hotelových apartmá, vraždících klaunech a mořských čarodějnicích se dají často přehlédnout. Ve vyprávění inspirovaném poetikou románů Stephena Kinga však působí jako zlověstné lovecraftovské přeřeky, zaškobrtnutí nebo vychýlení perspektivy.
Oba inspirační zdroje jsou přitom nasnadě. Showrunnerka Katie Dippold vsadila Widowʼs Bay do prostředí Nové Anglie, která patří k nejzásadnějším hororovým teritoriím ve Spojených státech. Díky lovu velryb a členitému pobřeží, v jehož zátokách mohli pašeráci nerušeně překládat své zboží, se zde přirozeně rozvíjela tradice duchařských příběhů o prokletých lodích, tajemných majácích a revenantech.
Od dvacátých let minulého století zase H. P. Lovecraft využíval toho, že na americké poměry má řada zdejších měst a institucí skutečně starobylé kořeny; pod všedním povrchem se proto mohly skrývat nejrůznější okultní společenství nebo brány do jiných dimenzí. Každodenní život obyčejných lidí z maloměsta či venkova tváří v tvář nevysvětlitelnému pak nejpřesvědčivěji zmapoval Stephen King, zatímco Jack Ketchum ve svých románech pracuje s myšlenkou, že v tamních lesích dodnes přežívají kmeny kanibalů.
Na odlehlém ostrůvku s chabým signálem a spojením s pevninou se ani v 21. století nežije pohodlně, natož snadno. I díky své izolovanosti je Widowʼs Bay tavicí kotlík všech myslitelných novoanglických hororových klišé, kde se sváří věci všední a podivné, vážné a nevážné, přízemní a existenciální. Mentalitu obyvatel formují drsné podnebí, minulé tragédie i nově se rodící hrůzostrašné mýty, které tvoří nedílnou součást jejich identity. Když pisálek z pevniny nedopatřením zabloudí do místního muzea plného zakrvavených artefaktů, s pootevřenými ústy sleduje hrdý výklad zdejší amatérské historičky o úspěšnosti lokálních čarodějnických procesů („pochytali jsme je a upálili“) či o tom, jak rychle se vyhladovělá komunita uchýlila během kruté zimy ke kanibalismu („až za čtyři dny“).
Osobní peklo pro každého
Rozvíjení této folkhororové historky přeruší až příchod Loftise, který si jako jediný uvědomuje, že určité věci budování prázdninového ráje prokazatelně brání. Vdovec, jemuž kromě blaha voličů spočívá na bedrech i starost o dospívajícího syna, je postava komplikovaná a kingovsky rozporuplná. Zpočátku budí rozpačitý úsměv, či dokonce sympatie, podobně jako třeba Mike Noonan z románu Pytel kostí, který příliš nechápe, co se okolo něj děje, a přesto se snaží být svému okolí nápomocný. Postupně se ale z Loftise stává spíše Louis Creed, jenž si je ve Řbitově zvířátek dobře vědom následků svých činů, ale není síla, která by jej zastavila.
Ztvárnil ho Matthew Rhys, který je schopen přepínat mezi odhodláním a odevzdáním nebo z výrazu posmutnělého mučedníka do prohnaného podnikavce, jemuž gentrifikace není cizí. Vystihl únavu člověka, který dennodenně bojuje s tmářstvím svého okolí, ale postupně se ukazuje, že jde o ukázkový případ života v popření. Na Loftisově snaze vnutit svému okolí racionální přístup je proto něco až donkichotsky dojemného – třeba když se nechá místními štamgasty vyhecovat k tomu, aby přespal v jediném hotelu na ostrově, v němž prý straší tak dokonale, že zde po setmění nezůstává ani recepční.
Nečeká jej pouze noc v Kapitánském apartmá, kde někdo sekerou zavraždil celou rodinu, ale musí podstoupit rozsáhlou stezku odvahy včetně toho, že vleze do klaustrofobního prostoru pod podlahou a před zrcadlem třikrát odříká mantru „ošklivá Hortenzie“, po níž se údajně zjevuje žena, která tu kdysi vypadla z okna. Je sporné, zda je Loftisova snaha předstírat normálnost a otevřít prokletý ostrov vnějšímu světu vedená zájmem o blaho bližních, anebo špatným svědomím. Dobře totiž ví, že nikdo, kdo se zde narodil – včetně jeho syna –, cestu na pevninu nepřežije.
Widowʼs Bay je unikátní v propojování hrůzy s komičnem a v současnosti patrně neexistuje jiný seriál, který by byl stejně tak vtipný jako mrazivý. Katie Dippold, která začínala v komediálním pořadu Mad TV, přiznává, že k formativním zážitkům z jejího dospívání v New Jersey osmdesátých let patřily návštěvy strašidelných domů. I jejímu prvnímu velkému projektu místy hrozí zahlcení překotnými změnami nálad a prvoplánovými atrakcemi. Každá z epizod je totiž vystavěna na půdorysu jiného hororového subžánru a nové sadě odkazů na slavná literární nebo filmová díla. Takový přístup vyznívá schematicky, ale Dippold ke spolupráci přizvala například tvůrce oceňované hororové trilogie X Ti Westa nebo režiséra Hira Muraie, který se prosadil videoklipy pro Childish Gambina či komorní sci-fi Stanice 11. I díky nim se podařilo notoricky známým příběhům vdechnout současnou energii.
Loftisova asistentka Patricia například jednoho dne objeví v knihobudce příručku osobního rozvoje se sugestivním titulem Jste na řadě: Objevte své nové já. Celoživotní outsiderku bez přátel, které nikdo nevěří, že jako teenagerka čelila maskovanému zabijákovi, jenž zavraždil dvě její spolužačky, okamžitě okouzlí představa, v níž figuruje jako hvězda veřejného dění. Hned na straně pět pak příhodně nalézá podrobný návod, jak se stát dokonalou hostitelkou a uspořádat koktejlový večírek, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. Od té chvíle se Patriciin děs z toho, že nikdo z pozvaných hostů nedorazí, prolíná s náznaky, že s jejím vnímáním reality je cosi v nepořádku. A vskutku. Za mimikry minimalistické grafiky se nakonec místo seberozvojového blábolu, jichž jsou dnes plná knihkupectví, skrývá lokální Necronomicon, který nasměruje osazenstvo Patriciina večírku v rytmu eurodanceového refrénu „this is the rythm of the night“ k hromadnému sebeobětování u hořící vatry.
Od uzavřených, pečlivě vypointovaných epizod směřuje Widowʼs Bay k průzkumu možností, jak a zda vůbec je možné zlomit kletbu, která ostrovany pronásleduje od dob prvních osadníků a kterou mnozí přijali za svou. Membrána mezi smířením a rezignací je křehká a Loftis je v nepravděpodobném spojenectví s Wyckem schopen podstoupit leccos, aby svůj domov zbavil temného předurčení.
V rozhodujícím okamžiku se přesto ukáže jako nejplatnější parafráze otřepaného citátu z křížkové výšivky, jež visí v domě jedné ze starousedlic: Jsme odsouzeni k existenci ve světě, který je násilný a vrtkavý, dělá si s námi, co si zamane, a nám nezbývá než se v něm naučit žít. V mimořádně zdařilé závěrečné epizodě se pak Dippold díky schopnosti rozvíjet akci, ale zároveň ve správnou chvíli zvolnit tempo a proniknout tím ještě blíž ke svým postavám, úspěšně vyvarovala známé kingovské pasti neuspokojivých konců. Udělala za Widowʼs Bay působivou tečku, byť je už známo, že se toto pozoruhodné letovisko otevře nedočkavým výletníkům po hororových světech i v příští sezoně.
Widowʼs Bay, Apple TV, USA 2026. Vytvořila Kate Dippold.