Exil / Úvod k tématu

Exil se v současné kinematografii stává jedním z nejvýraznějších témat, neoddělitelně spjatých s globální politikou. Válečné konflikty, autoritářské režimy či společenská nestabilita v mnoha regionech světa nutí jednotlivce i skupiny opouštět své domovy. Výjimkou nejsou ani filmaři, kteří se tak ocitají v situaci, kdy o vlastní zemi vyprávějí zvenčí, někdy i bez vidiny návratu. Právě jejich tvorba přináší důležitá svědectví napříč zeměpisnými i kulturními hranicemi, ať už jde o autory z Blízkého východu, východní Evropy, afrického kontinentu či dalších oblastí zasažených různými formami represí.

Téma filmového exilu se však netýká jen samotných děl, ale také podmínek, v nichž exiloví tvůrci pracují. Vyvstávají otázky, jaké profesní příležitosti se jim naskýtají v novém prostředí, do jaké míry se jim daří navázat na předchozí kariéru a jak se tím proměňuje jejich autorský rukopis. Exil je sice může osvobodit od cenzury, zároveň však otevírá nová omezení ekonomického či institucionálního charakteru. Neméně podstatný je jejich vztah k vlasti – někteří se k ní ve svém díle vracejí jako k traumatickému zážitku, jiní se jí inspirují, nebo se ji naopak pokoušejí ze své tvorby vytěsnit.

Nejde přitom pouze o zkušenost tvůrců donucených k odchodu. Neméně významný je i fenomén tzv. vnitřního exilu, kdy filmaři zůstávají ve své domovině, avšak vědomě se vymezují vůči oficiálním strukturám a jejich dominantním narativům. Stávají se součástí neoficiální, na státu nezávislé kultury. Jejich filmy vznikají na okraji systému, v alternativních produkčních podmínkách, a právě proto mohou nabídnout kritický a autentický pohled na realitu. Autoři následujících příspěvků proto nepojímají exil pouze jako akt „geografického přemístění“, ale jako komplexní situaci, v níž se vyjednává vztah k domovu, současnosti i minulosti či vlastní identitě.

Janis Prášil se zaměřuje na dokumenty o ukrajinských uprchlících, v nichž se exil proměňuje ve stav čekání, izolace i nesnadného navazování na život přerušený válkou. Matúš Slamka připravil profil queer tvůrce Popa Fana, jenž se po odchodu z rodné Číny usadil v Berlíně, ale ve svém díle se nadále vztahuje k asijským kořenům i queer tématům. Zkušenost „vnitřního exilu“ reflektuje Siarhei Samusevich v textu o běloruských filmech realizovaných mimo oficiální státní struktury. Lze je chápat jako obrazy odporu, jež mohou vznikat i díky nezávislé filmové infrastruktuře.

Exilová kinematografie zároveň hledá nové formy pravdivosti. To je i případ animované tvorby, jak dokládá text Doroty Vašíčkové. Filmy tematizující válečné konflikty v Íránu, Afghánistánu či na Ukrajině ukazují, že animace dokáže zachytit trauma, paměť a subjektivní prožitek leckdy přesvědčivěji než hraný film. Andrej Chovanec se soustředí na obsah íránských exilových stanic, konkrétně na jejich obraz monarchistické éry. Rozebírá, jak se i mimo dosah represivního režimu může utvářet politická imaginace, nostalgie nebo mediálně posilovaný kult minulosti. K tématu se váže také rozhovor Kamily Dolotiny s ruským filmovým kritikem Antonem Dolinem, který najdete v přední části čísla.