Logika přestřelky / Zimní bratři

Už úvodní dlouhá jízda sledující horníky vycházející z dolu a míjející jeden obří, hlučný a oprýskaný stroj za druhým předznamenává základní postupy oslnivého debutu Dána Hlynura Pálmasona Zimní bratři. Prostředí charakteristické pro sociální drama se tu mění v expresivní kulisu atakující zvukovody diváků i postav. V některých scénách se hluk prostředí prolíná s industriálním soundtrackem od Toke Brorsona Odina tak plynule, že nejsme schopni rozeznat diegetickou a nediegetickou zvukovou složku díla. Podobně se do děje prolamují sny a fantazie postav, které někdy také není snadné vzájemně odlišit.

Pálmason rozhodně nenatočil realistický film. Nejde mu ale ani o žádný jednoduchý symbolismus. Extrémně hlučný, špinavý a nevlídný mikrosvět Zimních bratrů je spíš expresivním časoprostorem, ve kterém se vnitřní a vnější světy postav vzájemně v sobě neustále zrcadlí. Dohromady vytvářejí subtilní obraz duševní apokalypsy, který má mnohem blíže k duchu filmů Bély Tarra než k dardennovskému pozorování jedinců lapených v určitém sociálním prostředí.

V jedné z prvních scén filmu shání mladý impulzivní dělník Emil u jednoho z místních „něco pro holku“, ale nakonec odejde domů s nabitou puškou a instruktážním videem o...