O hrochovi, surikatě a dostupné zdravotní péči / Elysium

V roce 2009 měl tehdy málo známý debutant Neill Blomkamp omezené pole působnosti a byl nucen na jedné „skládce poblíž Johannesburgu“ co nejúsporněji vytvořit mikrosvět, v němž se potkává xenofobní majorita s ubohým živořícím „šmejdem z vesmíru“. Distrikt 9 i díky tomu působí nesmírně semknutě a sebejistě nejen technicky, ale především funkčním propojením paradokumentární složky s klasickým narativem.

Druhý Blomkampův film Elysium naproti tomu spíše než živý fungující svět připomíná účelovou kulisu podřízenou řídící metafoře o vyhroceném střetu haves a don’t haves, tedy dvou skupin, z nichž jedna živoří ve špíně a chudobě slumů, je vystavena represím a neustálé hrozbě fatálních nemocí, zatímco druhá si vybuduje luxusní „orbitální ghetto“, z nějž kontroluje výrobní prostředky i kvalitu života. Smrt a utrpení na vesmírné stanici Elysium v podstatě neexistují a jsou vytlačeny na zubožený zemský povrch.

Úvod filmu evokuje latinskoamerickou školu dynamického sociálního dramatu, nejen špinavým a chaotickým prostředím favel, ale i frenetickým pohybem ruční kamery. Přesto je od počátku jasné, že Blomkamp neusiluje o futuristickou verzi Města bohů či Elitní...