Co se stane filmovou klasikou / Editorial 91
Mnozí ze čtenářů, kteří právě drží v ruce tento výtisk, asi ze všeho nejdříve nalistovali stranu 14, aby se dozvěděli, jak to tentokrát dopadlo. „Nejlepší filmy roku“ patří mezi vyhledávané rubriky, které každoročně zvyšují návštěvnost cinepurského webu. A nejsme v tom sami – i jiné filmové servery a magazíny zveřejňují v tento čas výsledky hlasování o nejlepších filmech za rok 2013. Co mají tyto žebříčky letos společné, je nepřekvapivý úspěch Cuarónovy Gravitace, kterou do svého výběru zařadila také více než polovina přispěvatelů naší ankety. Když jsem sestavoval svůj vlastní výběr, objevil jsem náhodou něco, s čím se zrovna teď hodí pochlubit.
Poslední dny minulého roku jsem strávil přípravami tématu tohoto čísla o české nové vlně. Místo vánočního rozjímání jsem se proto ponořil do starých filmových časopisu, které u nás vycházely kdysi v šedesátých letech. Našel jsem i anketu, kterou před padesáti lety přichystala pro svoje čtenáře redakce Filmu a doby. Celkem 41 kritiku a kritiček vybíralo nejlepší filmy, které se objevily v československé distribuci v roce 1963.
Do první desítky se dostaly následující (v závorce je uveden počet získaných bodu): Ivanovo dětství (283), Lesní jahody (253), Rozvod po italsku (242), Až přijde kocour (231), Osamělost přespolního běžce (148), Transport z ráje (138), Most (122), Ohrada (107), Accattone (79), Úsměvy letní noci (69). Přiznám se, že neznámé pro mě byly jenom názvy Most a Ohrada. Naopak některé z ostatních filmu dnes radíme mezi „klasiku“ světové kinematografie. Vím, že nejde srovnávat nesrovnatelné – žijeme v jiné době a rok 1963 mohl být třeba jen silným rokem v tehdejší distribuci, kam se s větším či menším zpožděním dostalo hned několik zásadních děl. Nicméně i tak mě napadlo, kolik z každoročně volených nejlepších filmů nakonec uvízne v paměti diváků a historiků a kolik se jich (neprávem?) kdesi ztratí.
Upřímně by mě zajímalo, které z filmu letošní cinepurské pětky se stanou takovou „klasikou“, že když si někdo za padesát let otevře číslo 91 na straně 14, okamžitě si řekne: „No jo!“ Osobně bych to některým z nich přál. Vzrušující mi ovšem připadá už jen představa, že bude někdo za padesát let listovat ohmatanými výtisky Cinepuru a zkoumat tak jako já nedávno ve Filmu a době, o čem a jak se psalo kdysi v desátých letech. Začneme tedy nový rok pozdravem nejen
čtenářům současným, ale i budoucím. Ty, kdo tohle čteš v roce 2064, říká ti něco Post Tenebras Lux?