Dálnice jako poněkud rozvolněná metafora / Sacro GRA

„Nejprve dojde na setkání s prostředím. Z tohoto prostředí bych posléze rád udělal mytickou oblast. Mytické město, mytické místo. A poté bych rád v rámci tohoto prostoru vytvořil něco abstraktního.“ Slova režiséra Gianfranca Rosiho vystihují povahu jeho dokumentu Sacro GRA velmi přesně. Pozorovatelská optika, zacílená na konkrétní místo spíše než na postavy, se v poslední době objevuje stále častěji – z italských filmů přijde na mysl třeba tvorba Martiny Parenti a Massima D’Anolfiho, jejichž snímky Zámek a Temná hmota představují podobné časosběrné sondy do prostoru milánského letiště či vojenské zkušební střelnice.

Rosimu však slouží oblast v těsném sousedství největší městské dálnice v Itálii, římské Grande Raccordo Anulare, která „obepíná město jako prstenec Saturnu“, k něčemu maličko odlišnému. Podobně jako zmiňovaná filmařská dvojice strávil se svým „protagonistou“ (neboť ve všech zmiňovaných snímcích je prostředí tou hlavní postavou) velmi dlouhou dobu. Po celé dva roky pobýval v okolí GRA, pozoroval a hledal správný tvar. Ten je mnohem rozvolněnější než u koncentrovaného Zámku či Temné hmoty. Rosi totiž nevypovídá jen o konkrétním místě, respektive si vybral místo,...