Autistický festival Locarno 67

Převažující dojem z letošního 67. ročníku MFF v Locarnu byl, že se neodehrálo téměř nic. Náznak, že tomu tak bude, nabízel už samotný zevrubný pohled na ohlášený seznam filmů. Tušení se následně potvrdilo i zkušeností z festivalu, jehož roli považuji za nezastupitelnou a o to více mě udivuje, jak labilní může být jeho základna. V loňském roce bylo Locarno vzorová, bezchybná přehlídka plná velkých jmen a kontrastů. V tom letošním vše působilo jako gesto ustoupení ze scény.

Do soutěže se sice dostala tři proslulá jména – Lav Diaz, Pedro Costa a Eugène Green, tedy staří mistři s vyhraněným stylem – jenomže také autoři, kteří si z nekompatibility svých děl se systémem (nedají se takřka hrát v kinech, či televizi) tak trochu utvořili trademark, který dnes dost důsledně klonují. Jejich filmy osvěží nejeden výběr, ale jejich výjimečnost se zpravidla odráží na pestrosti nebo konformitě snímku, jež je obklopují. Taková hra ale nefunguje, když se musí tyto tři autistické kinematografické pohledy odrážet od sebe navzájem. Jako tomu bylo letos.

Zářící Týden kritiky

Byla-li soutěž nevýrazná, program na Piazza Grande pak nejvíce vystihují nenaplněné ambice. Obvykle se podařilo vybrat několik hollywoodských filmu mířících do...