Můžeme to sjet znova? / Jay Kelly

„Být sám sebou je obrovská zodpovědnost. Je mnohem snazší být někým jiným nebo vůbec nikým.“ Citát americké spisovatelky Sylvie Plath z úvodu filmu Jay Kelly je jakýmsi portálem do kolotoče rozběhlého filmového natáčení. V okázale dlouhém záběru štáb pobíhá, testuje zvuk, zakuřuje ateliér, všichni pracují ve prospěch závěrečné scény, kterou na svých bedrech táhne hollywoodská hvězda Jay Kelly. On je středobodem dění a důvodem, proč film existuje. V noirově laděné a neonem prozářené scéně umírá opřený zády o pouliční lampu. Pokolikáté ve své kariéře už asi? Jeho vizážistka se jej posléze ptá, jaké to je umřít, tedy hrát něco, co nikdy nezažil. Kelly odvětí, že prostě jen předstírá. Poletuje kolem něj řada asistentů, z nichž zdánlivě nejbližším se jeví Ron, muž neustále s uchem na mobilu, který Kellymu tak nějak zařizuje život a zároveň doufá, že jej hvězda bere jako přítele.

Režisér Noah Baumbach se po svém pravděpodobně nejvíce experimentálním filmu Bílý šum rozhodl pro snímek – alespoň na první pohled – podstatně divácky vstřícnější. Jay Kelly, uvedený premiérově v Benátkách, je v něčem staromilským vyprávěním o herecké hvězdě, která si po letech úspěšné kariéry uvědomuje, že jí život...