Příběh stvořený živly / Co nám zbylo z lásky
Na pozadí nezkrocené islandské krajiny se rozpadá jedna rodina. Umělkyně Anna a rybář Magnús procházejí rozvodem a spolu se svými potomky se snaží zorientovat v nové vztahové konfiguraci. Hlynur Pálmason roky sbíral záběry své domoviny, rybářských lodí i svých dětí v nejrůznějších situacích, než je spojil v ucelené dílo. Co nám zbylo z lásky je proto minimalistickým a místy kryptickým filmem, který plyne podobně pomalu, jako vznikal.
Název může působit na první pohled jako zavádějící. O ústředním vztahu protagonistů totiž film nabízí jen minimum informací. Nevíme, jak se jim žilo dříve ani proč se rozcházejí, pozorujeme je pouze v přítomném okamžiku. Film se soustředí hlavně na to, jak rozvod ovlivnil rodinnou jednotku a jak s ním jednotliví členové nakládají.
Zatímco Anna tráví jakožto hlavní pečovatelka s dětmi většinu času, Magnús na dlouhých mořských výpravách upadá do samoty. Anna změnu snáší s překvapivou lehkostí: je neustále obklopena dalšími lidmi nebo zvířaty, má nového nápadníka a veškeré zbylé úsilí i čas věnuje své nedoceněné umělecké praxi. Zatímco ona bývá snímána převážně při práci ve venkovním ateliéru nebo v teple nasvícených interiérech rodinného domu, Magnús je nejčastěji zachycen osamocený na rybářské lodi, v pološeru a za pochmurného počasí. Jakožto rybář tráví celé týdny s tou samou skupinou mužů a stává se čím dál tím popudlivějším.
Široko daleko ho obklopuje jen rozlehlé moře, pevnina se nachází mimo obzor. Statická kamera se spolu s plavidlem pohupuje na vlnách, jako by chtěla evokovat Magnúsovu ztrátu půdy pod nohama. Aby obraz ilustroval hrdinovo odcizení a rozpad jeho dosavadního světa, vidíme loď pouze po částech: detaily sítí střídají záběry vinoucích se lan a ulovených ryb.
Topos moře tvoří odjakživa součást umění. Přestože se jeho symbolický význam vyvíjí v čase, téměř vždy hraje dvojí roli: na jednu stranu představuje životodárnou sílu, zdroj bujné fantazie i materiální způsob obživy, zároveň je nevyzpytatelné, divoké a může být zdrojem individuálního i kolektivního utrpení. Otevřené moře vede hrdiny k nepřerušené introspekci, kdy mohou vyplavat na povrch křivdy, traumata a osobnostní vady. Jindy se na pozadí námořnických příběhů rozkrývá složitý vztah člověka a přírody – je člověk nebojácným a všemocným dobyvatelem, nebo má příroda navrch?
Obzvlášť poslední otázka zde nabývá na relevanci. Zatímco Magnús z přírodních zdrojů těží, kuchá ryby a připravuje je ke konzumaci, Anna naopak představuje tvůrčí sílu, která pracuje v souladu se svým okolím. Ve své umělecké praxi umisťuje geometrické kovové konstrukce na bílá plátna, která nechává několik měsíců venku napospas přírodním živlům (techniku mimochodem vynalezl sám Pálmason). Kompozice vzniklé korozí jsou částečně výsledkem komunitního úsilí, neboť Anna do nejnáročnějších fází tvorby zapojuje celou rodinu, a zčásti vznikají organicky. Zároveň se jí však nedaří najít galerii, která by byla ochotná díla vystavit, a rodinu musí živit Magnús – jako by se ekonomická stabilita nutně pojila s exploatací přírody.
Upomínky konečnosti
Přírodní cykly se nepropisují jen do obsahu, ale ovlivňují i narativní řád. Film se odehrává v rozpětí jednoho roku a na pozadí toho stejného opakovaného záběru ukazuje, jak se krajina mění napříč ročními obdobími. Islandské počasí je stejně vrtkavé jako rodinné vztahy: těžká období doprovází zamračená obloha, silný vítr a déšť, zatímco když je slunečno, hrdinové jsou klidní a vyrovnaní. Film je plný upomínek konečnosti, jako by chtěl dokázat, že i lidé se svými problémy nejsou ve výsledku ničím jiným než součástí přírody.
Součástí přírodních cyklů jsou i nové začátky. Jedním z nejvýraznějších okamžiků je surreálně laděná scéna, kde Anna ležícímu Magnúsovi nabídne pohled pod svou sukni. Ten se jakoby v transu zamotává do jemné látky a opíjí se září ženina klínu. Přestože kamera doslova zprostředkovává mužský pohled, scéna působí více transcendentálně než oplzle, jako by se snažila především oslavit krásu stvoření.
Film je plný podobných okamžiků, kdy se jakoby zastaví čas a smývá se hranice mezi skutečností a představami. Vyprávění se skládá z útržků, dílčích situací a gagů, které nespojuje žádná výraznější zápletka. Čas se sice posouvá dopředu, ale děj se nevyvíjí účelně. Volná struktura je přímým důsledkem Pálmasonova procesu.
Režisér nejdříve roky sbírá syrový materiál, a teprve poté se rozhodne, pod jakým rámcem jej sjednotí. Nejstarší záběry tak pocházejí z roku 2017, zatímco záznamy z rybářské lodi vznikaly v průběhu tří let. To představuje přednost i slabinu – díky tomuto zdlouhavému postupu mohou dílem procházet nezvykle bohaté asociace a jedinečné časosběrné záběry, zároveň však film místy působí možná až příliš roztříštěně, jako by bloumal mezi několika různými polohami, nejistý vlastním sdělením. Co nám zbylo z lásky se vehementně vzpírá jednoznačné interpretaci a jednoduchým škatulkám; je to stejně živý film jako materie, o níž vypráví.
Výsledek je meditací o osamělosti a lidské konečnosti. Krásná a divoká krajina islandského venkova neslouží jen jako zátiší pro antropocentrické úvahy, ale je samostatným aktérem, připomínajícím, že jsme součástí širšího celku, který nás všechny přesahuje.
Co nám zbylo z lásky, Ástin sem eftir er, Island, Dánsko, Francie, Finsko, Švédsko 2025, režie, scénář a kamera: Hlynur Pálmason, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Harry Hunt, hrají: Saga Garðarsdóttir, Sverrir Gudnason, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Þorgils Hlynsson, Grímur Hlynsson ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 14. 5. 2026)