KVIFF: Sůl na hlemýždě a dvojakost touhy. Padlé ovoce dozrává až po skončení
Letos je fascinující sledovat, jak karlovarské soutěžní filmy kličkují mezi politickým a osobním. Padlé ovoce – podobně jako Pramen nebo Bílé noci, černý prachy – patří mezi snímky, které chtějí zvládnout oboje. Příběh mladé švadleny San Kyi z rangúnské textilky nám dává přičichnout k omezením, kterým čelí ženy v Myanmaru. Zároveň však problémy s financemi a mobilitou úzce provazuje s křehkou, v závěru lehce melodramatickou queer romancí. Rozpoznat, kde končí psychologické drama a kde začíná to sociální, je mnohdy těžké.
Jeden příklad za všechny. Za San Kyi na směně přichází její služebně starší kolegyně s peticí. Je třeba se organizovaně postavit za lepší pracovní podmínky, říká. San Kyi však podepsat nechce. Bojí se prý o svoje místo, i když je to manuální dřina u stroje. Opravdu je za tím ale obava o ztrátu zaměstnání? Anebo naše protagonistka spíš nechce přijít o kontakt s Theint, další švadlenou, s níž se více sblížila?
Krátce předtím ostatně San Kyi půjčuje Theint celých třicet tisíc kyatů. Vypadá to tedy, že se pro ostatní obětovat dokáže, jen jí musí na tom druhém záležet. Jenže jak později vyjde najevo, tahle půjčka nejspíš nebyla úplně nezištná. San Kyi se do Theint tak trochu zamilovala a peníze mohly být způsob, jak ji k sobě připoutat nebo se jí aspoň zavděčit.
Takových nejasností a nejednoznačností je v Padlém ovoci hodně. Některé vycházejí z kulturních zvyklostí regionu, z nějž k nám filmy distribučním sítem stále propadávají jen minimálně. San Kyi a Theint se třeba vodí za ruku na veřejnosti – a nejsou samy. Ačkoli je tedy v Myanmaru stejnopohlavní láska striktně zapovězená, zavěšovat se jeden do druhého a demonstrovat takto náklonnost je u vřelých přátelských vztahů běžné.
Nápadnou nepřítomnost mužů v hrdinčině okolí – a ve světě filmu obecně – pak snímek dovysvětluje poukazem na politickou situaci země. V roce 2021 převzala vládu myanmarská armáda a začala odvádět brance do vnitrozemských konfliktů, převážně v regionech. Linii úniku představuje práce v sousední zemi, Malajsii nebo Thajsku, jak zaznívá v jednom z dialogů.
Většina zmínek o širší politické realitě je ve filmu zasunutá na jeho okraj. Může za tím být opatrnost a obava z postihů, ale také vnímavost k zákonitostem uměleckých filmů, jež obvykle důvěřují schopnosti diváctva poskladát vše z náznaků. Debutující režisér Aung Phyoe má k senzibilitě artové kinematografie blízko. Účastnil se s tímto filmem programu Open Doors na festivalu v Locarnu – tamtéž předtím uvedl svůj krátkometrážní film Cobalt Blue (2019). V dalším krátkém filmu Evening Clouds (2022) prvně rozpracoval příběh San Kyi a sžil se s její hereckou představitelkou Nandar Myat Aung. Tehdy už také rozvinul koprodukční partnerství s českou společností D1 Film Víta Janečka, která stojí i za Padlým ovocem.
Důvěrná, léta kultivovaná vazba k lidem a jejich habitatům ze snímku opravdu vyzařuje. Do prostředí továrny jsme uváděni bryskně a přehledně; v jedoucím vlaku jako by kamera přesně věděla, kudy oknem proniká to nejpůvabnější přirozené světlo. Povlávající závěsy, jež separují apartmány do menších koutků, stejně jako vzorované plastové košíčky, které ženy nosí místo kabelek, vytvářejí poetický i autenticky zabydlený obraz skutečně jiného východního světa, aniž by šlo o orientalistickou exotiku.
Hladce sem proto zapadne i příběh subtilní, a přitom odhodlané San Kyi, která kromě Theint touží také po návratu na venkov. Vyprávění se rozrůstá a košatí, přibývají flashbacky z dětství nebo snové představy. Hlemýždi symbolicky prostupují všemi typy scén: plní mísy s jídlem a plazí se po hrdinčině těle. San Kyi na šneky reaguje vystrašeně nebo přímo nepřátelsky: jednoho z nich dokonce posype solí a donutí zalézt do ulity. Vysvětlení ve filmu chybí – o něco nápomocnější může být buddhistická mytologie. V ní šneci vystupují jako malí mučedníci, kteří se ve velkém počtu shromáždili na Buddhově hlavě a vytvořili jakousi helmu, aby hluboce meditujícího proroka ochránili před spalujícím žárem slunce. Hlemýžď proto bývá považován za symbol nezištnosti a sebeobětování.
Proč se tedy San Kyi ke šnekům chová jako k dotěrné havěti, když sama také působí jako čistá a obětavá bytost? Možná protože z buddhistického pohledu jí tak úplně není. Ojedinělá scéna s mnichem upozorňuje na touhu a fixaci jako zdroj utrpení. San Kyi prahne příliš silně; poutá se k Theint a v důsledku zažívá bolest. Z jednoho pohledu může vyhlížet jako nevinná duše ve zkaženém pragmatickém světě, z jiného spíš jako nevyspělý sobec.
Padlému ovoci nelze upřít, že sesbírat všechny jeho významové vrstvy vyžaduje divácké úsilí a ochotu jít za hranice samotného vyprávění. Náběh na zbytečnou obšírnost tu je, nakonec jej ale přebije celková promyšlenost a vizuální podmanivost. Je to film, který dozrává až po skončení.