Žena na pokraji žánrového zhroucení / Kdybych měla nohy, tak ti nakopu
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je teprve druhý celovečerní film scenáristky a režisérky Mary Bronstein, jde však o mimořádně sebevědomé a vyzrálé dílo. Světovou premiéru měl loni na festivalu Sundance. Následovala mezinárodní festivalová cesta včetně Berlinale, kde byl uveden v hlavní soutěži. Na jednu stranu vypráví emocionálně vyčerpávající příběh, který publikum narativně i vizuálně zavírá přímo do hlavy ženy na pokraji psychického zhroucení. Na straně druhé je empatický a vtipný.
Bronstein debutovala v roce 2008 mumblecore komedií Yeast na festivalu SXSW. Na scéně amerického nezávislého filmu šlo o výrazný nízkorozpočtový debut. Osobní, nepohodlný, konfliktní a neuhlazený snímek o toxických ženských přátelstvích zpětně působí téměř jako časová kapsle newyorské indie scény konce nultých let. Ve filmu se objevili tehdy ještě neznámí Greta Gerwig a bratři Josh a Benny Safdieovi, kteří později prorazili filmy Dobrý časy a Drahokam.
Po prvotině se však Bronstein na dlouhou dobu stáhla. Nebyla to pauza ve smyslu pohodlného čekání na další projekt, ale spíš období, kdy se ocitla mimo průmysl, mimo produkční zázemí a mimo pocit, že by na její další film někdo čekal. Věnovala se psychologii, péči o dítě, vedla alternativní školku...
Její návrat k filmu je tak úzce spojený s osobní zkušeností. Impulz ke scénáři přišel, když Bronstein bydlela se svou tehdy sedmiletou nemocnou dcerou osm měsíců v malém motelu v San Diegu kvůli její léčbě, zatímco manžel zůstával kvůli práci v New Yorku. Jediné místo, kde mohla být na chvíli sama, byla motelová koupelna, a právě v ní začala po večerech psát scénář. Všechny tyto prvky jsou určující i v Kdybych měla nohy, tak ti nakopu.
Bronstein natočila dost jednoduchý příběh z perspektivy matky-pečovatelky, výborně ztvárněné Rose Byrne. Hrdinka, pracující jako psychoterapeutka, se snaží zvládnout záhadnou nemoc svého dítěte, neustálou absenci manžela, zmizení své pacientky a stále nepřátelštější vztah se svým vlastním terapeutem (jehož nečekaně skvěle dramaticky ztvárnil moderátor a komik Conan O’Brien). Pozornost není soustředěna na nemocné dítě, které je přítomné jen ve zvukové stopě. Vizuálně příběh zůstává zaměřený na vyčerpanou ženu, její pocit viny, vzteku, studu, únavy a její mentální rozpad. Centrálním motivem je obří díra ve stropě jejího bytu, kvůli níž se hrdinka s dítětem musí přestěhovat do motelu. Otvor dostává téměř nadpřirozenou kvalitu, skrze níž se film vzdaluje pouhé dramedy o vyhoření a prosakují do něj surrealistické prvky.
Zásadní součástí účinku snímku je výkon Rose Byrne, který patří k těm nejlepším za uplynulý rok vůbec. Její hrdinka není snadno přístupná: je permanentně podrážděná, vyčerpaná, někdy sobecká a zoufalá. Byrne navazuje na jednu ze svých známějších hereckých poloh, do níž náleží postavy, jež se navenek snaží působit vytrvale, ale uvnitř jsou pod obrovským tlakem a dostávají se do neskutečně vypjatých situací. Ať už je to komedie Ženy sobě, diptych Sousedi, seriál Čistě platonicky nebo hororová franšíza Insidious. I její poslední festivalově úspěšná dramedy Tow (2025) vypráví příběh ženy, která musí bydlet ve vlastním autě.
Neurotická energie Kdybych měla nohy, tak ti nakopu vybízí ke srovnání s tvorbou bratrů Safdieových. Podobně jako v jejich filmech se i zde napětí buduje skrze nepřetržitý sled drobných krizí, nepříjemných telefonátů, nedorozumění a špatných rozhodnutí. Rytmus scén vytváří dojem permanentního skluzu, postava nestíhá, mluví přes druhé, něco zanedbává. Film vyvolává pocit nepřetržité úzkosti a zrychlující se katastrofy.
Nebylo by ale správné číst film Mary Bronstein jen jako ženskou variantu safdieovského stylu. U Safdieových často sledujeme muže, kteří si katastrofu částečně vyrábějí sami svým nadměrným egem, nekonečnými podvody a hazardem. Bronstein podobnou formální úzkost přenáší do zcela jiného prostoru, skoro každodenního pro spoustu lidí, jakým jsou péče o dítě, problémy s bydlením, neviditelné všední odpovědnosti. Její pojetí je díky tomu i v něčem působivější. Safdieovský stres se tu neodehrává v ulicích, zastavárnách a nočních klubech, ale v motelovém pokoji, v nemocnici, v ordinaci a v hlavě matky, která už nemá kam ustoupit.
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, If I Had Legs I'd Kick You, USA 2025, režie a scénář: Mary Bronstein, kamera: Christopher Messina, střih: Lucian Johnston, hrají: Rose Byrne, Conan O'Brien, Danielle Macdonald, Christian Slater, A$AP Rocky ad., 113 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 23. 4. 2026)