Problém jménem Polanski a síla dialogu / 52. Letní filmová škola
Dva spory nečekaně provázely přípravy letošního ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti, za jejímž lákavým programem bývají filmoví nadšenci ochotni přijet ze všech koutů (nejen) Česka. Jeden se týkal sekce Retrospektiva, druhý podezření, že organizátoři festivalu ze strachu o dotace ustupují tlakům současné vlády.
S ohledem na bohatost dějin kinematografie a množství osobností, z nichž lze vybírat pro tradiční sekci Retrospektiva, rozčarovalo část publika letošní rozhodnutí dramaturgického týmu věnovat ji tvorbě Romana Polanského. Jde sice o významného a díky oscarovému snímku Pianista (2002) široce známého autora, ale také o muže odsouzeného za sex s nezletilou dívkou a obviněného z dalších případů sexuálního násilí na ženách.
Po zveřejnění připravované sekce se na sociálních sítích festivalu rozpoutala diskuze o vhodnosti uvádění filmů problematických tvůrců a volání po jejich bojkotu. Organizátoři si však stáli za svým. Rozhodnutí odůvodnili důrazem na vzdělávání a archivní film. Dramaturg sekce, francouzský režisér, scénárista a publicista Yannick Rolandeau, měl dle vyjádření LFŠ ve svých lektorských úvodech prezentovat Polanského dílo v kontextu včetně etických a morálních otázek.
Druhý spor byl mimofilmový, ale pro řadu lidí podobně výbušný. Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery v podcastu Výtah Respektu na konci června zmínil v souvislosti s neblahým vlivem současné vlády na českou kulturu ukončení dlouholeté spolupráce Respektu a LFŠ. Podle jeho slov dostala redakce od organizátorů po volbách „bizarní dopis“, kritizující politickou angažovanost časopisu s tím, že politizování na festival nepatří. Respekt si dopis vyložil mimo jiné jako doklad strachu organizátorů ze ztráty dotací. LFŠ záhy označila na svých sociálních sítích slova šéfredaktora časopisu za domněnky nezakládající se na pravdě. S Respektem se prý nedohodli na podobě další spolupráce – návrh na její zmenšení redakce údajně odmítla a partnerství ukončila. Příznivci Respektu i LFŠ vybízeli ke zveřejnění dopisu, což festival odmítl z důvodu jeho „privátní povahy“. Tým diskuzi uzavřel a k celé záležitosti se odmítl dál vyjadřovat.
Část veřejnosti považovala takové vysvětlení za nedostatečné a někteří návštěvníci dokonce avizovali, že půjde o poslední ročník, na který se vypraví. Jindy nadšené očekávání týdne v Uherském Hradišti tak některým zkazil pocit zmatení a zklamání. Jak se tedy „Filmovka“ vypořádala s ne příliš příznivou konstelací?
Pomníky nebo zrušit?
Obavy se částečně rozptýlily při zahájení festivalu. Dlouholetý moderátor festivalových ceremoniálů Josef Kubáník otevřel večer písní Jednou ráno od kapely Buty, ve které vítr odvane střechu i s klempířem. Ředitelka LFŠ Radana Korená vyzvala k podpoře České televize a rozhlasu, jejichž nezávislost je tváří v tvář vládním plánům v bezprostředním ohrožení. Večer uzavřela projekce snímku Wirbel (2026) Tomáše Hubáčka, který právě jako česko-slovenský projekt vznikl i díky koprodukčnímu vkladu veřejnoprávní televize.
Zmiňovanou retrospektivu Romana Polanského odstartoval režisérův debut Nůž ve vodě (1962), v němž manželský pár vezme na palubu plachetnice mladého, neznámého studenta. Během plavby rozehraje trojice psychologickou hru, která testuje jejich vlastní ješitnost, pozérství i morální zásady a prostřednictvím které si režisér chytře hraje s diváckým očekáváním. Lektorský úvod Yannicka Rolandeaua bohužel nesplnil avizované zasazení režisérovy tvorby do společenského či morálního kontextu. Omezil se pouze na popis samotného díla a jeho nejzajímavějších scén, co se bohužel stalo modelem i pro úvody všech následujících děl Polanského retrospektivy.
Součástí industry programu však byla diskuze Pomníky, nebo cancel věnovaná uvádění snímků kontroverzních tvůrců (dostupná na YouTube kanálu festivalu). Šárka Jelínek Gmiterková a Vít Schmarc s dalšími pozvanými debatovali o potřebě uvádět problematické tituly či díla problematických autorů s patřičným komentářem a společensko-historickou reflexí.
Jako příklad dobré praxe zaznělo uvedení dvoudílného snímku Olympia (1938) v letošní sekci Příběh jednoho filmu. Dokument prominentní režisérky třetí říše Leni Riefenstahl zachycuje atmosféru berlínské olympiády v roce 1936 a kromě posedlosti krásou lidského těla je i propagandou nacistického režimu. Dramaturg sekce Ondřej Pavlík se ve svých úvodech soustředil nejen na technické inovace snímku, ale i na jeho zdiskreditovanou ideologii. Projekci dokumentu Riefenstahl (2024) pak doplňoval reprezentativní kontext ve vztahu k autorce i její tvorbě.
Debatující se dostali od kontroverzních tvůrců k diskuzi o významu etických podmínek vzniku filmu, což ve vztahu k dílu považovali za ještě zásadnější téma. Výsledek rozpravy nahlížející téma z různých perspektiv pak poukázal na nutnost dialogu i ochoty hledat vhodné způsoby prezentace kulturního dědictví. Je nezbytné reflektovat kontexty spolu s měnící se diváckou zkušeností a společenskými normami.
Letní filmová škola je ostatně místo, kde se dialogy otevírají neustále. Ať už v samotných filmech nebo v přidružených diskuzích. Festival se přitom dlouhodobě snaží vybízet obecenstvo k hledání cest s otevřeností k novým úhlům pohledu.