Přístav pro filmový minimalismus / Locarno a snaha rozložit systém
Jihokorejský režisér Hong Sang-soo patří mezi filmaře, které jsem ve svém letošním reportu z festivalu v Cannes nazval „malými ničemy“. Točí hodně, pravidelně a za poslední roky ušel cestu od jakžtakž standardních podmínek nízkorozpočtového filmu k takřka hraničnímu filmařskému minimalismu. Svůj nejnovější celovečerní film Nowhere to Lay My Eyes natočil za šest dní s minimálním štábem. Sám obstarává veškeré technické i umělecké profese a jeho obvyklá představitelka hlavních rolí Kim Min Hee působí i jako jeho produkční. Z nedávno skončeného festivalu v Locarnu si odvezla hlavní hereckou cenu a Hong Sang-soo cenu za režii.
Co mě nezajímá a nebaví
Nowhere to Lay My Eyes je bezprostředně sebereferenční. Režisér v něm napsal postavu dcery, která podle své zabezpečené matky nenaplnila svůj potenciál. Každá z nich se zařídila v životě jinak. Zatímco matka vede restauraci a „peníze jí přibývají, i když spí“, dcera se živí jako manažerka. Ve volném čase natáčí, jak sama říká, krátké „experimentální filmy“, které umisťuje zdarma na internet. Točí jednoduchým amatérským kamkordérem: „Dřív jsem nosila jinou kameru, ale tahle je praktičtější, vejde se do kapsy, mám ji hned po ruce“. Matčin přehlíživý pohled nijak zvlášť nerozporuje.
A přesto je to dcera, kdo působí stabilně a vyrovnaně. Naproti tomu matka jako by přes všechno hýření názory a pozitivní náladou byla v tenzi. Když zhlédne jeden z dceřiných krátkých filmů, nevidí za prostým záběrem doplněným komentářem mimo obraz nic jiného než to, jak video působí na první pohled. Totiž jako audiovizuální kontent s nízkou produkční hodnotou, kterými veřejné kanály přetékají. Přestože to matka nikdy neřekne, dcera tuší, že její filmy považuje za nesmyslnou kratochvíli. Staví se k takovému soudu ale lhostejně. Odsudky, ale ani případný obdiv nenaruší její tichou stabilitu.
Podobně jako krátké filmy hlavní hrdinky mohou působit svou minimalistickou a repetitivní formou při letmém pohledu i Hong Sang-soovy filmy – jako zaměnitelné, až sebe-exploatační. Stejně mě to ale dožene do kina a stejně mi ten tisící pořád stejný a zas nový film dopřeje docenit jak příběh, tak minimalistickou realizaci. Možná i proto, že v posledních letech jako skutečně sebeexploatační, v důsledku zaměnitelné shledávám naopak díla filmařů, kteří dokázali svou autorskou značku patřičně zobchodovat, jdou s každým dalším filmem do větších koprodukcí, k dominantnějším jazykům, k větším rozpočtům, k lepším podmínkám.
Velké téma negarantuje velký film
Jiný pohled na minimalismus tvorby „malých ničemů“ nabídl další film z hlavní soutěže, francouzský snímek D'ici-là režisérky Sarah Leonor. Od začátku mě od něj odrazovala produkční hodnota filmu, vědomí řádu a dostatku, který je cítit z realizace. Úhlednost a technická čistota výtvarné stránky působila těžkopádně. I bez profesionální deformace, kvůli níž jsem za každým záběrem viděl porady s rekvizitáři a výtvarníky či pečlivé vybírání všeho, co v obrazu je i není (film dokáže dát živobytí tolika šikovným specialistům, kteří v dobrých podmínkách mohou odvést tak pečlivou práci!), jsem přesvědčený, že by ve mně zůstal pocit zaměnitelnosti. Ztrácel jsem trpělivost s příběhem muže, který utekl ze řvoucího shonu civilizace a pokouší se žít pod plachtou v lese. Tu a tam ho sice vyhledají dávné známosti, ale jen ho utvrzují v tom, že nemá, kam se vrátit.
Už bych nad snímkem zlomil hůl, kdyby náhle nezměnil směr a nevyšlo najevo, že autorka vypráví povídkovou formou. Snímek začal přinášet občasné bytostně filmařské momenty – hravé, magické výjevy, projevy filmového zneklidnění, obrazy, které uvíznou a zůstanou a které nejde jinak než vždy a bezvýhradně docenit. Uviděl jsem, proč je tento film v hlavní locarnské soutěži. I přesto jsem se ale nezbavil pocitu, že by všechno bylo bezprostřednější a křehčí, kdyby to nebylo tak propracované. (A stydím se při představě, že si článek čte někdo z širšího tvůrčího týmu, kdo chce a potřebuje obživu, ale také si ji chce a umí zasloužit vědomě precizní prací).
Formálními momenty zneklidnění oplýval i tchajwansko-singapurský film The House on the Moon – pohádkový příběh dvou postav z legend, lučištníka, který skolil osm sluncí, aby zůstalo jen jedno, a víly, jeho věčné milenky a průvodkyně, která svého milého hledá a spasí. Snímek zachraňovalo střídání poloh, byť ve stylizaci až v čemsi naivní. Tvůrčí ochota zcela se z příběhu „vylomit“ občerstvovala. Film však zatěžoval příliš vážně pojímaný motiv šílené, nekonečné lásky za hrob.
Znovu se mi připomněl Hong Sang-soo, tentokrát z debaty po filmu, kde zmiňoval, že čím větší látka, tím nutnější je spolehnout se na některé ze zavedených narativních schémat. V důsledku vzniká dílo schématické. Připomnělo mi to i poznámku Bruna Dumonta letos v Cannes, že si pro svůj film Red Rocks zvolil „malé téma“, protože i s malým tématem lze udělat velké dílo, ale velké téma automaticky negarantuje velký film.
Rozložit systém
Locarnský festival uvedl i filmy s vysokou produkční hodnotou, které si uchovaly křehkost a překvapivost skoro zázrakem s tím, že největší překážkou byly právě snahy producentů, aby film obstál systémově. Producentům stojí za to překážet čemukoliv nevypočitatelnému: je potřeba, aby filmové profese existovaly a rozvíjely se. A je potřeba je vyživovat s pomocí představy o nutnosti nejvyšší možné technické hodnoty. Práce filmového kurátora je pak o to útrpnější a není divu, že jakoby naschvál, komisím a producentům navzdory, vybírá Locarno filmy programově mimosystémové, jejichž minimalismus, pokud by se stal normou, systém leda rozloží.
Oceněním nejvyšším vyznamenalo Locarno rumunský snímek Florina Şerbana Nepatříš sem (Nu E Locul Tau Aici), v Česku známého debutem Když si chci písknout, tak si písknu. Po festivalu v Cannes, kde uspěl Cristian Mungiu s dramatem Fjord, je to další vysoké ocenění pro filmaře rumunské nové vlny. Rumunská vlna tak obdarovává evropskou kinematografii jak díly filmařů jako je Mungiu, kteří se vyšvihli do sedla pěkných systémových mezinárodních koprodukcí, tak i ty druhé, kteří se drží minimalistického étosu, jenž vlnu utvořil – a jimž je locarnský festival přístavem.