Slepé skvrny liberalismu / Fjord

9. 10. 2026 / Ema Fischerová
kritika

Cristian Mungiu si z letošního festivalu v Cannes odvezl druhou Zlatou palmu za snímek Fjord. Zatímco ve své dosavadní filmografii čerpal z rumunské historické zkušenostiv - kritizoval jak Ceauşescův režim (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), tak následnou transformaci (Západ, Zkouška dospělosti) - ve Fjordu se poprvé vydává mimo rodnou zem – tematicky i obsazením. Do hlavních rolí vybral mezinárodně slavné herce: Renate Reinsve, známou především ze vztahových dramat Joachima Triera, a Sebastiana Stana, který se zde vrací ke svým rumunským kořenům.

Reinsve a Stan ztvárňují manželský pár, který se z Bukurešti přestěhuje na norskou vesnici. Otec je Rumun, matka Norka, oba jsou přesvědčení evangelíci a vychovávají svých pět dětí pevnou autoritářskou rukou. Rodina sleduje tradiční uspořádání: matka, vystudovaná zdravotní sestra, je pečovatelka, zatímco otec se svou prací v IT chlebodárce. Vesnice, kde se všichni znají a kde se také rychle šíří informace, se zprvu snaží nové sousedy vítat. Postupem času však vyplynou na povrch kulturní a hodnotové rozdíly, které rodině Gheorghiových zabrání v rychlé integraci do norské progresivní, převážně agnostické společnosti.


Děti, včetně těch nejstarších, mají striktní režim: otec je ve volném čase zkouší z biblických reálií, každý večer před spaním musí odříkat modlitbu, a když nějak překročí rodiči nastavená pravidla, jsou potrestány. Kontrast vůči stylu výchovy rodičů tvoří sousedé, kteří ke své náctileté dceři přistupují volnomyšlenkářsky a veškeré její přečiny vnímají jako přirozenou součást dospívání.

Hodnoty se nicméně nejvíc a nejpříměji střetávají v souvislosti s trestáním. Když učitelé pojmou podezření, že rodiče Gheorghiovi své děti bijí, okamžitě povolají sociální pracovnici, aby případ prošetřila. Norský zákon je ohledně domácího násilí nekompromisní a děti stát okamžitě odebírá a umísťuje do odlišných pěstounských rodin.

Mungiu se přitom pokouší situaci vyobrazit ve vší její morální nejednoznačnosti. Dění snímá kamera ve velkých celcích odtažitě, observačně. Není přitom zřejmé, co se děje za zavřenými dveřmi: narace poskytuje jen omezený vhled do života rodiny. Sporné okamžiky, rozebírané při následném soudním procesu, jsou vyobrazeny nejednoznačně. V jedné konkrétní chvíli tak není jasné, zda matka instinktivně odstrčí dceru, aby ji uchránila před rozlitou vařící vodou, nebo jí dává pohlavek. Incident se odehraje během pouhých sekund, je snímán zpovzdálí a zpoza stěny, která blokuje pohled.

Nejdůležitější otázkou tak není, zda rodiče skutečně někdy udeřili své děti, ale jestli je v tomto případě počínání státního aparátu oprávněné. Rozhodnutí odtrhnout děti od rodiny, aniž by kdokoli měl jistotu, že jsou ve skutečném ohrožení, se zdá překotné. Do soudu navíc do jisté míry vstupují předsudky vůči konzervativním věřícím. Film se tak snaží tematizovat slepé skvrny současného západního liberalismu. Norsko jakožto bašta demokracie vyznává otevřenost a svobodu projevu, Mungiu se však ptá, zda je tato svoboda skutečně bezpodmínečná.

Stejně tak předkládá, do jaké míry lze děj relativizovat jako střet odlišných hodnot. Kde přesně leží hranice mezi legitimní „tradiční“ výchovou a omezeními, která brání dětem plně se realizovat? Vyobrazená výchova se opravdu zdá příliš striktní. Děti by se dost možná měly lépe v otevřenějším prostředí, kde jim nikdo nezakazuje tancovat nebo poslouchat moderní hudbu a rodiče by k nim přistupovali jako k autonomním bytostem.


Přestože se film snaží tyto rozpory pouze odtažitě, nestranně pozorovat, v některých momentech působí nevyrovnaně. Zhruba ve čtvrtině se náhle změní fokus. Zatímco zprvu se vyprávění soustředí hlavně na perspektivu dětí, které se adaptují na školu a navazují vztah s dcerou sousedů, náhle děj skočí doprostřed soudního řízení z pohledu rodičů. Sympatizovat s nimi však lze jen těžko. Herecké výkony jsou umírněné a chladné, většina dialogů je navíc toporná a překvapivě nemimetická, jako by postavy neměly být do hloubky vykreslenými jednotlivci, ale figurami, jejichž prostřednictvím se rozkrývá ústřední etické dilema.

Podobně vyprázdněně – místy až do karikatury – je vykreslen i neosobní byrokratický systém. Zástupci sociálních služeb mluví odlidštěným jazykem, odmítají vnímat nuance a neustále hledají kličky, na nichž by mohli rodiče nachytat. Pracovnice, která – jak film zdůrazňuje – sama nemá děti, má téměř robotický přednes a postrádá pochopení pro přirozené lidské emoce. V podobných okamžicích, které mají vyvolat soucit s rodiči, film ztrácí svůj cenný nadhled.

Výsledkem je tak cvičení v empatii: lze soucítit s někým, s nímž nesouhlasíme, jehož hodnoty nesdílíme, nebo nám dokonce připadají potenciálně nebezpečné? Fjord se snaží poukázat na pokrytectví západního liberalismu, který hlásá otevřenost, rovnost a přijetí. V nevydařené snaze zůstat neutrální se však z filmu vytrácí širší přesah. Cristian Mungiu se rozhodl natočit film o současných kulturních válkách – otázkou však je, kolik toho o nich ve skutečnosti říká. 

Fjord (Rumunsko, Francie, Norsko, Švédsko, Dánsko 2026), režie a scénář: Cristian Mungiu, kamera: Tudor Vladimir Panduru, střih: Mircea Olteanu, hudba: Kaspar Kaae, hrají: Sebastian Stan, Renate Reinsve, Lisa Carlehed, Ellen Dorrit Petersen, Lisa Loven Kongsli ad., 148 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 15. 10. 2026)

Zpět

Sdílet článek

Zhlédnout film

JustWatch

Článek vyšel v čísle

Chick Flick

167 / říjen 2026
Více