Bestii nakrmit, doma se nebavit / Minotaur

15. 10. 2026 / Mojmír Sedláček
kritika

Po dlouhých devíti letech představil na letošním festivalu v Cannes svůj nový snímek Andrej Zvjagincev a stejně jako za své tři předchozí tituly v soutěži si odnesl cenu – ačkoli stále ne tu hlavní. Velkou cenou poroty ověnčený Minotaur navíc přichází po filmařově nepříliš šťastném životním období, během něhož se mu minimálně dva projekty nepovedlo dokončit, a navíc byl dlouhodobě hospitalizován kvůli covidové infekci. O to více překvapí, že jeho aktuální snímek z hlediska formy i témat plynule navazuje tam, kde Zvjagincev před bezmála dekádou skončil s Nemilovanými.

V nich vycizeloval svůj styl, který prošel několika výraznými změnami. V debutovém Návratu (2003) koketoval se spirituálním vyzněním, parabolickým vyprávěním a magickým realismem, následně v ambiciózním Vyhoštění (2007) vzdával poctu Andreji Tarkovskému či Ingmaru Bergmanovi. S Jelenou (2011) přišel důraz na zemitější témata ukotvená v současné ruské realitě a také velkolepý hudební doprovod Philipa Glasse. Ten duněl i Leviatanem (2014), tepajícím problémy ruské společnosti za pomoci náboženských odkazů a přesahů. A Nemilovaní (2017) představovali vizuálně i zvukově uměřenější zážitek oproštěný od občasné grandióznosti filmařových starších děl. V této vyšlapané cestě pokračuje i Minotaur.


V řecké mytologii představoval obludný produkt nepřirozené lásky, nezkrotnou bestii dlící uprostřed labyrintu, kde mu muselo být každých devět let obětováno čtrnáct dospívajících dívek a chlapců. Zabít jej dokázal až hrdina Théseus, a to za pomoci kouzelného meče a klubka nití, darů od milující Ariadné. Minotaura tedy nepřímo porazily síly lásky, o něž je však v dnešním Rusku dle Zvjaginceva (a koneckonců i názvu jeho předposledního filmu) žalostná nouze.

Na přílišnou emoční vřelost si nemohou stěžovat ani členové rodiny Morozovovy. Otec Gleb je ředitelem dopravní firmy v provinčním městě, jeho manželka Galina zůstává v domácnosti, kde žije i dospívající syn Serjoža. Navenek spokojená rodina z vyšší střední třídy si užívá bydlení v prostorné samotě u lesa a k existenciálnímu rýpání jednoho z přátel, podle něhož sami sebe neznáme, když neuklízíme svůj vlastní dům, přistupuje jako k oddychovému povyražení. Napětí mezi emočně odtažitým Glebem a Galinou převálcovanou fádní rutinou však začíná být stále hmatatelnější a Gleb začne svou ženu podezírat z nevěry.

Příběhová linka volně přepracovává vztahovou kriminálku Nevěrná žena od Clauda Chabrola z konce šedesátých let. U prostého přepracování staršího, noirovými motivy hýřícího námětu však Zvjagincev nezůstal – jak je u něj zvykem, s absencí emotivity a autentičnosti v primárních rodinách úzce souvisejí problémy celé společnosti. Souběžně s rozpadem rodiny tak Gleb řeší i složitou situaci v práci. Píše se totiž podzim roku 2022 a pro ruskou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině je potřeba verbovat stále další kanonenfutr. Glebův podnik, napojený na vedení města, není výjimkou, a když musí protagonista mezi zaměstnanci vybrat čtrnáct mužů, kteří půjdou na frontu, paralela mezi mytologickým Minotaurem a ruskou válečnou mašinerií je zřejmá.

Momentky jako zastavení u železničního přejezdu, kde vlak veze tanky, svědčí o všudypřítomnosti války, na kterou si postavy bez větších rozpaků zvykly. Trápí je spíše její praktické důsledky pro každodenní život nežli morální a existenciální rozměr, jenž by s ní měl být spojený. Trefně to ilustrují i Glebovy rady synovi ohledně konfliktu se spolužákem. Namísto snahy najít řešení s učiteli nabádá potomka k výhrůžkám a manifestaci síly, přičemž by se ale měl vyhnout otevřenému souboji. S podobnou úskočností, trochu prohnanou a trochu zbabělou, Gleb přistupuje k většině svých problémů. Působí tak navenek jako důstojný, civilizovaný člověk, avšak upřímné komunikace schopen není.


Zvjagincev drží diváckou pozornost napříč zpočátku jen volně provázanými liniemi především tradičně skvělým vizuálním zpracováním, pod nímž je podepsán opět kameraman Michail Kričman. Většinu scén svítí chladně, hřejivost do nich přichází jen ve vzácných a nevyhnutelně prchavých okamžicích. Širokoúhlý obraz skýtá dostatek prostoru pro realizaci působivých nápadů. Ať už jde o jednonohého veterána kulhajícího kolem obří nástěnné malby dekorovaného vojáka či pseudoumělecký obraz v Glebově kanceláři evokující jak knihovnu, tak čárový kód – kompozice mizanscény a pohyby kamery na tyto drobnosti nijak zvlášť neupozorňují, prozrazují však preciznost tvůrčího týmu, jež se propisuje téměř do každé scény.

Patrná je i na záběrech přírodních scenerií, které (pro Zvjaginceva typicky) snímek uvozují i uzavírají. Počáteční rychle stříhané a nespojité výjevy z okolí domu Morozovových nahradí jednota, soulad a pořádek, které zdánlivě paradoxně zanechávají publikum zhrozené nad pokřivenou morálkou. Události posledních let tedy z ruského filmaře, který poprvé natáčel v exilu v lotyšské Rize a převážně ve francouzské produkci, švitořivého optimistu věřícího v nápravu duše národa rozhodně neučinily. Což prokazuje právě svým dosud nejpřístupnějším dílem – vypravěčsky sevřenějším než Nemilovaní či Jelena a zároveň ne tak pompézním a metaforickým jako Leviatan, Návrat a Vyhoštění. Odsudek zkorumpovaného byrokratického labyrintu, jenž umožňuje nekončící krmení válečného monstra, je však o to důraznější.

Minotaur (Francie, Lotyšsko, Německo 2026), režie a střih: Andrej Zvjagincev, scénář: Andrej Zvjagincev, Simon Lyashenko, kamera: Michail Kričman, hudba: Jevgenij Galperin, Saša Galperin, hrají: Juris Žagars, Varvara Šmykova, Iris Lebeděva, Boris Kudrin, Anton Lytvynov ad., 142 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 15. 11. 2026)

Zpět

Sdílet článek

Zhlédnout film

JustWatch

Článek vyšel v čísle

Chick Flick

167 / říjen 2026
Více