Zaprášené tahy egem / Christopherové
Hodnota umění, hodnota člověka a hodnota dialogu. Steven Soderbergh přišel v konverzačním dramatu Christopherové s dalším nenápadným, nedbale elegantním i rafinovaným filmem. Na půdorysu dialogové přestřelky protichůdných postav natočil rozpravu o autorství. Po stylových krimi Operace Black Bag či Žádné prudké pohyby se tonálně vrací k hloubavému žánru ve stylu Nechte je všechny mluvit, kde slova mohou být stejnou měrou zranitelně upřímná jako bolestivě sebeklamná a performativní monology organicky střídají chvíle zámlk a momentů.
Nabubřelý, hlasitý a slavný. Takový byl Julian Sklar, jenž se stal spíše parodií sebe sama. Malíř, který vyměnil ambiciózní tvorbu za komodifikaci vlastního jména. Dříve coby útočný porotce v umělecké reality show, dnes fanouškům nahrává osobní vzkazy za poplatek. Žije tak trochu ve stínu své nejslavnější série mužských portrétů s názvem Christopherové. Celý svět očekával pokračování, on se k ní ale nedokáže vrátit. Je za tím strach z neúspěchu, krize nebo osobní bolest?
Julianovy děti mají ale jasný plán – najmou vystudovanou umělkyni Lori, aby se k Julianovi pod záminkou práce asistentky infiltrovala a sérii za něj tajně v jeho stylu dokončila. Až otec umře, mohou plagiáty zpeněžit jako jeho dílo. Lori si přivydělává ve fast foodu, píše kritiky, případně restauruje. Narozdíl od etablovaného matadora nemá v uměleckém světě místo a pravděpodobně taky budoucnost. Tučný šek a osobní křivda z minulosti jsou dostatečnými důvody, aby pochybnou nabídku přijala.
Soderbergh nejde ani tak po tajemství či napětí pramenícího z toho, kdy praskne fakt, že Lori chce Julianovi uškodit. Karty se odkryjí záhy. „Podceňuješ schopnosti člověka, který trávil desítky let googlováním sebe sama,” říká zahořklý umělecký gigant. Napětí se rodí v kontrastech povah. Jedna skrývá nejistotu neproniknutelným nánosem ega a pohrdání, druhá chladně dusí zášť a vztek a inteligenci a vědomosti nedemonstruje ukřičenými frázemi.
Soderbergh demaskuje pokrytectví obou stran. Konflikt otevírá zdánlivě nezodpověditelné otázky, protože jejich rozuzlení závisí na něčem tak křehkém, jako je osobní odpovědnost a morální nastavení. Výtvarný svět je složitý a elitářský. Podle čeho určit hodnotu umění? Co znamená autorství a autenticita? Autorská značka je výhodná pro trh, umělecky ale stále více svazuje.
Obecné debaty se tu konzervují do souboje a částečně i souznění dvou odlišně trpících duší. Nikdy nepůsobí tezovitě, vychází totiž z pečlivě modulovaných postav, skrze jejich rozplétané problémy a drobnokresbu. Ukazují, že žít uměním může znamenat dvě zcela odlišné věci. Měli bychom umění interpretovat podle osobního života autora, přesněji, měli bychom se při studování tahů pídit po tom, co umělec v době tvorby prožíval? A je o něco méně hodnotnější spíše eklektická tvorba?
Ústřední duet není scenáristickým konstruktem. Ian McKellen s versatilní paletou poťouchlých grimas volí shakespearovskou přepjatost, Michaela Colen spoléhá na sílu nehybné tváře a pronikavých očí. Jasně dává najevo, že Lori je vždy napřed, mlčení a nesdělování všeho jsou jejími nejsilnějšími zbraněmi. Pečlivě konstruované segmenty podepřené hereckou akcí ale mají daleko od divadelnosti.
Málokdo rozumí digitálnímu obrazu jako Soderbergh. Krystalicky čisté pixely využívá jako významotvorné prvky k umocnění chladu, ve vzduchu visící neupřímnosti. Obraz coby načančaná faleš. Hranice mezi dokonalostí a netečností je příliš tenká. Zatímco mimo Julianův domov je kamera ladná, vždy pevná, mezi zdmi jeho panství dvou domů se mění v těkavě plíživou z ruky, která dává hercům dostatek prostoru.
Objektiv je pronásleduje, někdy šmíruje, jindy trpělivě čeká. Nevyzpytatelná inscenační řešení budují napětí. Soderbergh pracuje takřka výhradně s přirozeným světlem. Postavy nechává často zahalená ve stínech, teplejší barevnou paletu a jasnější svícení přidává úměrně rostoucímu vzájemnému pochopení ústřední dvojice.
Julianův dům je pak jakýmsi labyrintem. Má několik pater, spoustu místností, podrývá dojem jednoty prostoru. Malířova osobnost jako by se zrcadlila ve všech přecpaných stolech, pohozených knihách a vrstvách prachu. Rozložen, přehlcen emocemi a zbytnostmi zapomněl, kým opravdu je. Nebo si to jen nechce připustit. Lori oproti tomu bydlí ve stroze skromném bytě, večeří dovážkové mezi čtyřmi čistými zdmi.
Soderberghův režijní jemnocit v kombinaci s nenásilně větvenými a stále podvratnějšími úvahami o umění a autorství, dokazuje jeho mistrovství v komorní disciplíně. Dialogově náročné scénáře o věcech větších než život dokáže převést v cosi unikavě lehkého, přirozeného a sebereflexivního.
Christopherové (The Christophers, USA 2025), režie, kamera a střih: Steven Soderbergh, scénář: Ed Solomon, hudba: David Holmes, hrají: Ian McKellen, Michaela Coel, James Corden, Jessica Gunning ad., 100 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 17. 9. 2026)