Lovení vznešených divochů / Několik poznámek na okraj filmu Fjord
Do norského maloměsta se přistěhuje norsko-rumunská rodina. Matka v domácnosti pečuje o pětičlennou rodinu, otec začne učit na místní škole. Začlenění nové rodiny do společenství je hladké, vlastně hladší, než by se i střízlivě dalo očekávat. Korektní maloměsto vyznačující se úhledností a všeobecným dostatkem (nebo absencí strádání) všechny případné nesoulady utlumí. Na povrch vystupují jen bublinky zbrklých reakcí na to, co se odlišuje nejzjevněji: poloviční původ ze země sice evropské, ale na místní poměry příliš jižní a východní; skutečnost, že rodina je početná (znají vůbec antikoncepci?); otcova obliba přezpívávání písní s náboženským křesťanským podtextem… Žádná otevřená hrozba se v novém filmu Cristiana Mungiu Fjord, vítězném snímku letošního festivalu v Cannes, neprojevuje.
Odpor hostující komunity, otevřená potřeba vypuzení, nenastává živelně, nenese jej osobní či davový vztek. Přichází chladně, strojově, ze strany systému, s oporou v zákoně a v řádu. Norský úřad pro ochranu dětí zasahuje přímo na srdce usazující se a odlišující se skupiny: kvůli podezření z užití fyzických trestů rodičům odebírá děti, včetně kojence. V rodině se budí to živelné a intuitivní. Kdokoli se zabydluje v novém, cizím prostředí, je na lidové soudy a zbrklé...