Liminalita v mezích zákona / Backrooms (Found Footage)
Všechno začalo před sedmi lety u jediné fotky. Na diskusní platformě pro fanouškovskou kulturu 4chan se objevila fotografie prázdné místnosti se žlutými tapetami a industriálním osvětlením. Tamní komunita zaměřená na paranormální motivy si zachycený prostor pro jeho zneklidňující povahu osvojila a obalila ho příběhy ve stylu creepypasty (smyšlených hororových vyprávění šířených na internetu). „Pokud nebudeš opatrný, skončíš v Backrooms. Chraň tě Bůh, jestli uslyšíš, že se něco potuluje kolem, protože tě to už určitě zaslechlo,“ zněl ustavující text subžánru, který se rychle stal virálním.
Díky tomu ho tehdy objevil i šestnáctiletý Kane Parsons, jenž se ve své amatérské videotvorbě do té doby věnoval manze a videoherním světům. Když ale v lednu 2022 publikoval na YouTube vlastní vizualizaci tohoto fenoménu pod názvem The Backrooms (Found Footage) vytvořenou pomocí základního programu počítačové grafiky, oslovil tím v prvních dvou týdnech přes 20 milionů diváků a divaček. Nezůstalo ale jen u devítiminutového videa natočeného z pohledu amatérského filmaře, který se propadl do tajemných chodeb Backrooms. Parsons počáteční impulz postupně rozvíjel přidáváním dalších střípků, až vytvořil soběstačnou sérii o 24 epizodách, jejíž celkový dosah přesahuje 200 milionů zhlédnutí. Není proto divu, že se z takového úspěchu zrodila nabídka na přepracování námětu do celovečerní podoby, kterou produkčně zaštítila společnost A24 spojená se současným progresivním hororem. Výsledkem byl letošní divácký hit Backrooms.
Co je ale na prázdných chodbách s nevzhledným osvětlením tak masově přitažlivé? Podle samotného Parsonse liminální prostory – tedy místa, která nejsou určená k dlouhodobému přebývání, jako jsou přestupní zastávky, různé průchody či schodiště – provokují svou fragmentární povahou, která připomíná paměťové a snové struktury. Nekonečné koridory proto netáhnou kvůli tradičnímu hororovému napětí vycházejícímu z obavy, co se skrývá za dalším rohem, ale protože je divácká imaginace může vyplnit po svém, tím nejhorším, co ji napadne. Každý má pocit, že někdy něco podobného viděl, každý cítí úzkost z toho, že výjev nedokáže blíže určit. Autor se tedy vyhnul klasickému seriálovému vyprávění, které by vedle náročnější produkce obnášelo hlavní postavy, ucelenou narativní linku nebo alespoň detekovatelnou časovou osu, a vsadil na jakoby antivypravěčskou formu založenou na zveřejňování střípků mytologie obklopující fenomén Backrooms.
Série tudíž kombinuje řadu formátů a subžánrů – od korporátních promo videí přes found footage materiál až po videozáznamy pitvy nebo stavebních nákresů –, které dohromady skládají hrubý příběh o tajném výzkumu společnosti Async, jež objevila portál do Backrooms a snaží se ututlat s tím spojené pohřešované osoby. Také formální zpracování diváctvu různě znesnadňuje sběr relevantních informací potřebných k sestavení fabule. Ať už jde o výrazně zdeformovanou zvukovou stopu, digitální šum v obraze nebo nahodilé rámování, všechny audiovizuální elementy účelově brání rozmotání zvěstí, jimiž Parsons Backrooms vybavil. Vznikl tím svébytný typ diváctví, které on-line distribuci nejen plně využívá, ale je na ní přímo závislé ve smyslu interakce s obsahem. Tam, kde série neposkytuje publiku dostatečné vysvětlení, zastoupí autorskou roli fanouškovská komunita vytrvale hledající sebemenší indicie a obsesivně propojující jednotlivé útržky skládanky do smysluplnějších celků právě díky funkcím charakteristickým pro internetové rozhraní (timeshift, zpětná digitální analýza, chatrooms).
Tento aspekt percepce provázané s konkrétním mediatypem a jeho technologickými možnosti nicméně ve filmové adaptaci Backrooms znatelně chybí. Parsons coby debutující režisér ustoupil požadavkům na přístupnější vyprávění a jasnou čitelnost, takže stěžejním protagonistou již nejsou samotné liminální prostory, ale muž prožívající osobní krizi – čím hlouběji se užírá svou minulostí, tím hlouběji se dostává do Backrooms, dokud ho definitivně nepohltí.
Konvenční psychologizace hlavní postavy skrze prostředí ale dělá z filmových Backrooms slabý odvar Parsonsovy původní vize. Zatímco dříve Backrooms fungovaly jako autonomní živoucí entita, která se neustále vyvíjí a nedokonale replikuje, v celovečerní verzi jde jen o kulisy plné abstraktních nástrah odrážející duševní rozklad hrdiny. V momentech, kdy původní série burcovala diváckou představivost a napínala percepční schopnosti, celovečerní film zalepuje jakoukoli podobnou příležitost banální skutečností. Třeba když se z efemérních stínů a hlasů z YouTube originálu stala jen vytáhlá loutka kulhajícího piráta zrcadlící protagonistovu podobu. Parsons tak podtrhává nohy sám sobě – namísto multižánrového imaginativního pole, které podněcuje k interaktivnímu a mnohovrstevnatému čtení, totiž dodal obyčejně odvyprávěný horor z o něco méně obyčejného prostředí.